Líbilo by se mi, kdyby se Ríša(6) a Gábi(3) zdravili s návštěvami. Stejně tak by se mi líbilo, kdyby pozdravili, když přijdou do školky, k doktorce nebo zubařce. Chtěl bych ale, aby to šlo z nich. Pokud je k tomu já nebo kdokoliv jiný bude nutit (ve stylu “Ríšo, Gábi pojďte pozdravit tetu” nebo “No, jak se říká?”), tak už to není dobrovolný pozdrav. Osobně je mi při tom trapně, a to ne jen za ty děti, ale i za ty, kteří jsou takto vynuceně zdraveni (a vlastně i za ty, kteří ty děti zdravit nutí). Sám o takový pozdrav od jiných dětí vůbec nestojím – je mi jich pak líto. Sám si pamatuji, jak jsem to zdravení měl jako dítě tímto znechuceno, a byl to pro mě neskutečnej vopruz. Proč to tedy dělat vlastním dětem? Chtěl bych, aby ten pozdrav dětí byl buď autentický, nebo pak raději žádný. Nic mezi.
O tom, jak funguje pozdrav, a proč se lidé zdraví, jsme se s dětmi už bavili, a chápou to. Děti vidí, že já sám zdravím. Někdy pozdraví Ríša i Gábi sami (vím, že to umí). Maximálně se jich někdy zeptám, jestli třeba chtějí jít se mnou pozdravit strejdu s tetou, abychom šli společně. Když chtějí, tak jdou, když nechtějí, nenutím je – je to jejich věc.

Uvědomuju si, že ti, co děti nutí zdravit, to myslí většinou dobře. Já to ale neocením, protože to máme s dětmi jinak.
Nejsem drezérem svých dětí. Jsme s dětmi parťáci, a vynucování zdravení (ani čehokoliv jiného) pro mě prostě není parťácké, a nahlodává to náš vztah. Nechci mít doma cvičené opičky, ani poslušné děti ze škatulky. Chci mít svobodné a sebevědomé děti, které budou zdravit / děkovat / prosit / půjčovat / omlouvat se, ale ne proto, že to po nich někdo chce, nebo snad proto, že SE to tak dělá, ale proto, že samy chtějí, protože jim to dává smysl, a taky proto, že to tak dělá jejich táta, máma, babička, děda …. učí se to víc nápodobou než výchovou. Můžu jim třeba tisíckrát připomínat, ať pozdraví. Když ale sám zdravit nebudu, nebude to nikdy úplně fungovat, a v mé nepřítomnosti nebudou dost možná (třeba i na protest) zdravit vůbec.

Přemýšlím, proč vlastně lidé nutí děti zdravit. Napadají mě následující důvody:
– Děti považují za nepopsané listy, které je třeba popsat, a do kterých je třeba vepsat a nalít veškerá pravidla společenského chování a veškeré vědění, protože mají strach, že děti se to jinak nenaučí.
– Mají pocit, že když děti nepozdraví jejich známé, budou oni sami v očích okolí bráni za (pra)rodiče nevychovaných dětí (a budou za to případně i hnáni k zodpovědnosti (“Potkali jsme vašeho Pepíka a ani nás nepozdravil.”), což je jim nepříjemné.
– Mají strach, že teta, kterou jejich děti či vnoučata nepozdraví, bude naštvaná nebo uražená, a dá to jim nebo dětem nějak pocítit – ať už doopravdy, nebo v žertu: “No, když mě nechcete přivítat, tak nedostanete žádný kokina”, což jim vadí.
– Soutěží s ostatními (pra)rodiči – “Náš Pepíček už zdraví, a váš Honzík ještě ne? To náš Pepíček zdraví už od dvou let …”
– Chtějí být současně i vtipní – “I ta kráva umí zabučet, když někdo přijde do chléva”

Napadá vás ještě nějaký jiný důvod?

Pozdrav je dle Wikipedie projevem úcty, přátelství a dobrých úmyslů.
Myslím, že ani úctu, ani přátelství, ani dobré úmysly nelze na nikom vynutit.
Proč tedy vynucovat pozdrav od dětí? Když je pozdrav vynucený, je pořád ještě projevem úcty, přátelství a dobrých úmyslů? A je to tedy vůbec pořád ještě pozdrav?

Co si o tom myslíte vy? Budu rád, když se zapojíte do diskuze.
Přeju všem hezký den, a parťáctví zdar