Seděl jsem tam a přemýšlel, kterou kapsli spolknout. Modrou nebo červenou?
Když spolknu modrou kapsli, další den se opět probudím v pohodlném, ale nesvobodném systému výchovného Matrixu, budu dál vychovávat svoje děti podle programu, který mi v dětství v Matrixu vložila rodina a škola do mysli.
Odměňovat a chválit u dětí přijatelné chování, trestat to nepřijatelné, a předávat dětem všechna pravidla Matrixu tak, aby z nich vyrostly poslušné loutky.
Když spolknu červenou kapsli, probudím se mimo výchovný Matrix, a uvidím pravdu.
Spolkl jsem červenou kapsli. Můj průvodce Matrixem mi začal ukazovat, jak Matrix funguje, a jak se lidé v Matrixu vzájemně podporují a utužují v dodržování a předávání pravidel, a současně mi začal trénovat mysl v tom, jak tomuto důmyslnému systému čelit. Do té doby jsem si vůbec neuvědomoval, jak propracovaný je to systém, jak hlouboko mám programy Matrixu sám zakořeněné, a jak složité je se z Matrixu vysvobodit.
Pokud se nechci úplně odstřihnout od všeho známého, tak jsem i nadále nucen se do Matrixu vracet, protože má rodina i většina mých známých v Matrixu zůstává, ba co hůř, Matrix může kdykoliv vyslat agenta, který se okamžitě zmocní mysli kohokoliv z bližních, aby mě znejistil, a dostal zase zpátky do systému.
Tu se zmocní agent třeba dědy, který mě začne přesvědčovat, jak je potřeba zuřící dítě nechat vyřvat, a když to neudělám, přeroste mi přes hlavu, a já i dítě budeme pak nešťastní. Tu se agent zmocní tety, ze které začnou padat fráze typu “škoda každé, která padne vedle” nebo “lepší jedna rychlá na prdel, než dlouhé vysvětlování”. Jindy se zase agent zmocní maminky na pískovišti, která mě bude přesvědčovat, že když nebudu nutit dítě půjčovat hračky, vyroste z něj sobec, co nebude mít žádné kamarády.
Děda, ani teta ani maminka na pískovišti si ale neuvědomují, co činí. Mluví z nich výchovný Matrix, protože v něm sami vyrostli, a neumí to jinak. Myslí to dobře, a dělají to nejlépe, jak sami dovedou. Nevědí, že existuje i jiný svět, a tak brání zuby nehty Matrix. Neuvědomují si, že nejsou svobodní. Respektující přístup berou jako útok na systém, který přece musí být “správný”, když už je tu po tolik generací, a oni, i všichni jejich známí v něm vyrostli, a spokojeně v něm žijí.
Babička s dědou přirozeně chtějí, aby jejich vnoučata vyrostla také v “bezpečí” známého prostředí Matrixu, a často se budou pokoušet implantovat vnoučatům jeho pravidla i proti mé vůli přesně tak, jak činili v nejlepší víře v dětství i mně, a jejich rodiče jim.
V Matrixu jsou si všichni rovni. Nezáleží na věku ani fyzické síle. Výpady agentů mě mohou zpočátku zraňovat a vracet o kus zpět. Není to ale proto, že by snad byli agenti silnější, ale proto, že se trefují do nezhojených ran v mé mysli, a využívají v ní zbytkových programů Matrixu. Časem se mi může tréninkem podařit před některými výpady agentů uhýbat, a ty pak jen proletí kolem mě. S narůstající sebedůvěrou pak už nemusím uhýbat vůbec. Nakonec dokážu zastavit výpady agentů silou vůle, a čelit i početnějším skupinám. Už se nemusím bránit ani bojovat o to, kdo má pravdu.
Pochopím, když budete chtít zůstat v bezpečí výchovného Matrixu. I já v něm žil, a připadal si relativně “normálně”, protože jsem v něm vyrostl. Ostatně podobně, jako lidé, co vyrostli v otroctví, nebo zvířata, odchovaná v zajetí.
Teď je mi ale mnohem líp. Cítím se svobodně.