jo, tohle přesně jsem si říkal, když jsem zachytil včerejší tiskovou zprávu nemocnice v Ústí nad Labem k incidentu, kdy na maminku, která chtěla zůstat s 5týdenním miminkem na JIP zavolal lékař policii, že narušuje chod oddělení, pak ještě údajně fyzicky napadl její doprovod, a nemocnice se ho ještě zastala .
Mám totiž podobnou zkušenost, jen ne tak vyhrocenou, protože jsem to tenkrát nedotáhl do konce.
Původní zpráva o incidentu z Ústí i s videem tady

Ríša před asi dvěma lety zůstal také v nemocnici na noc s lehkým otřesem mozku na pozorování, a i nám bylo sděleno, že není možné, abychom tam s ním zůstali.
Neinformovaný rodič v tomto snadno podlehne tlaku autority z povolání. Já tenkrát byl ještě naprosto neinformovaný, a tak nějak jsem to skousl a přijal jako nutné zlo.
Teď už vím, že dítě má nárok na nepřetržitý kontakt s rodičem, a oddělit je může jedině rozhodnutí soudu, a že tohle v nemocnici už nikdy nedopustím.
Teprve relativně nedávno, když jsme si s dětmi říkali, že vždycky, když jim někdo bude dělat něco, co se jim nelíbí (ať už v rodině, ve škole, školce, u doktora, zubaře …) potřebuji o tom vědět, abychom si o tom mohli promluvit, a domluvit se, jestli s tím chceme něco dělat.

Ríša se najednou otevřel, a začali z něho padat věci:

Tati, to bylo hrozný. Jak jsem byl v té nemocnici. Oni chtěli abych zapil prášky čajem, a já jsem nechtěl, protože čaj nemám rád, tak mě jedna ta paní chytla za hlavu, a otevřela mi pusu, a druhá mi tam dala ty prášky, nalila do pusy ten čaj, a já nemohl dýchat a musel jsem to spolknout

Ano, přátelé. I tyhle věci se stále někdy dějí na odděleních dětských nemocnic, a já osobně se těm rodičům, co tam s těmi dětmi chtějí za každou cenu zůstat i přes noc, vůbec nedivím.
Uvědomil jsem si to až dodatečně: Ty děti to vůbec netuší!
Úplně stejně, jako jsem to dlouho nevěděl já, jako dospělý. Myslí si, že je to takto normální, že ostatní mají právo se k nim takto chovat, a že mají držet hubu a krok, a plnit pokyny. Proto je potom ani nenapadne o tom třeba říct rodičům, natož se ozvat přímo na místě, a pak si to nesou hluboko uzavřené v sobě dlouhé roky, někdy až do dospělosti.

A tak se ptám, kde tohle všechno vzniká? Od koho se dětí naučí, že se musí podvolovat, být zticha a plnit všechny pokyny dospělých? Kde ztratí tu svobodu, a získají dojem, že dospělí mají právo se k nim takto chovat bez jejich souhlasu?
A kde potom získají dospělí ten dojem, že se takto mocensky mohou chovat k dětem, nebo ke komukoliv slabšímu?
Kde tohle všechno vzniká? Kde se učíme pod vlivem strachu z potrestání bezmyšlenkovitě podřizovat na jedné straně, a současně vzorem přistupovat ke slabším mocensky, jako by to snad ani nebyli lidé na straně druhé?
Nebudu to sem psát, vím, že ty odpovědi sami tušíte.
Pokud nad tím chcete přemýšlet, nabízím následující článek o Adultismu – mně před necelými dvěma roky otevřel oči

Jsem moc rád, že se tyhle situace, kdy umělé autority porušují naši integritu a chovají se neeticky ke slabším dostávají na světlo, a mluví se o tom.
Jen houšť a víc, takových příkladů v médiích.

Vy dvě dámy z ústecké nemocnice máte můj hluboký obdiv, že tohle všechno děláte, a že máte odvahu s tímto vylézt na světlo, ukázat ostatním, že tohle se děje, že to není správné, a že si to nemusíme nechat líbit. Doufám, že to v nejbližší době příslušné orgány panu doktorovi a nemocnici rychle vysvětlí, že takto tedy doopravdy NE.

Hluboce smekám před všemi, kdo si tohle nenechají líbit, a přeji Vám i nám všem lepší zítřky, více odvahy, a více svobody.

A vy, dámy v ústecké nemocnici, se držte, nejste v tom samy