Sedíme a díváme se na TV/youtube na videa o Minecraftu, a v tom si uvědomuju, kolik už je hodin, a že už přetahujeme běžný čas, kdy chodíváme spát, a sám toho mám už taky dost.
Vypínám bezmyšlenkovitě televizi.
Já: Už jsem hodně unavenej, tak co kdybysme šli si vyčistit zuby a chystat se na spaní?
Ríša(6): Tati, mně se to nelíbí.
Já překvapeně: A co se Ti nelíbí Ríšo?
Ríša: žes tu televizi vypnul. Takhle jsme se nedomluvili.

Wow – tak už je to tady.
Uvědomuju si, že občas vypnu, a naskočí autoritativní autopilot. Ríša se u toho někdy zatváří překvapeně, někdy i zklamaně, ale ještě nikdy se neozval. Párkát jsem si to sám uvědomil, a říkal Ríšovi, že si to někdy neuvědomím, a rozhodnu to za všechny sám bez domlouvání, ale jestli se mu to nelíbí, tak budu rád, když mi to řekne, a můžeme se zkusit nějak domluvit. Ještě nikdy se to nestalo. Až teď.

Já: Ríši, mám radost, že mně to říkáš. Jo, je to tak. Nedomluvili jsme se, rozhodl jsem to sám, a Tobě se to teď nelíbí, že jo?
Ríša: Jooo.
Já: To chápu. A jak by sis to teda představoval?
Ríša: No já se chci ještě dívat.
Já: A jak by to bylo dlouho.
Ríša: Ještě jednu pohádku.
Já: Tak co kdybych našel nějakýho večerníčka, třeba Rákosníčka, Maxipsa Fíka, nebo tak něco? Co bys chtěl ty?
Ríša: Hmm, to se mně nelíbí.
Gábinka: Tati, já bych chtěla Doktorku plyšákovou. (to ani sám neznám)
Ríša: A já bych chtěl Číslovánky (ani to neznám)
Já: Hm, každej chcete něco jinýho, ale na obojí už je dost pozdě. Tak co s tím. Domluvíte se nějak?
Ríša: Tak jo. Gábi, ty Číslovánky se Ti budou líbit, je to krásný 🙂
Gábinka: Ne, já chci Doktorku plyšákovou.

ještě chvíli se pak takhle domlouvají – nebo spíš ukecávají.

Já: S takovouhle možná nestihneme ani jednu, když se nedomluvíte. Tak co třeba dneska Číslovánky a zítra Doktorku plýšákovou, šlo by to takhle?
Ríša: Joooo.
Gábi: Tak jo.

Dokoukali jsme jedny Číslovánky, a v klidu se odebrali do hajan.
A já měl radost. Ani ne tolik z té dohody, ale spíš z toho, že se Ríša ozval. Že už mě vnímá jako parťáka, kterýmu může otevřeně a v klidu říct, že se mu něco nelíbí, s očekáváním, že se o tom můžeme pobavit, a třeba společně vysmyslet, jak by to šlo jinak. Začíná to do sebe zapadat. Třeba z něj jednou vyroste kluk se zdravým sebevědomím, kterej se nebude bát před autoritou otevřeně komunikovat svoje názory a potřeby. Udělám pro to vše, co bude v mých silách