Po jednom dlouhém odpoledni v akvaparku na dovolené mimo domov jsem ještě potřeboval udělat základní nákup, a Kaufland po cestě se k tomu jevil jako stvořený, tak jsme se tam společně s dětmi vydali. Pobral jsem do košíku vše, co jsem potřeboval, i děti si vybraly nějaké pamlsky a směřovali jsme k pokladně. Tam na nás ale čekala asi desetiminutová fronta. Ufff. Zpočátku relativně v pohodě, ale postupem času bylo vidět, jak se na Gábince začíná projevovat únava z akvaparku. A do toho si po skoro deseti minutách ve frontě vzpomněla, že chtěla ještě něco, a že se pro to musíme vrátit. To ale už bylo pro mě nemyslitelné, tak jsem Gábi jen řekl, že chápu, že by to chtěla, ale že už tu frontu znovu stát nechci, a k tomu už jsem dával věci na pás, takže už ani nebylo moc prostoru k nějakému delšímu vysvětlování a hledání dohod. A do toho ta únava, a frustrace Gábinky propukla v plné síle. Začala brečet a křičet, že se musíme vrátit a tahat mě za košili a za košík zpátky od pokladny. Muselo to být slyšet snad po celém Kauflandu. Pro mě už v tom ale nebylo cesty zpět, tak šlo už asi jen o to to nějak důstojně ustát.
Na chvíli jsem měl pocit, jakoby se zastavil čas, já vystoupil ze svého těla a sledoval reakce okolí i ty svoje.
Obecenstvo se rychle rozdělilo do několika táborů
– Někteří (včetně pokladní) jen soucitně hleděli na Gábi i na mě
– Jiní tím byli pobaveni.
– Někteří tam moralizovali stylem “tak to by si náš Kubík teda nikdy nedovolil”.
– Zaslechl jsem i radikálnější “Už by ju měla”
– Zbytek dělal, že nic nevidí/neslyší.
Mnohem zajímavější bylo sledovat v tom svoje vlastní automatické myšlenkové pochody:
– “Musím ji zpacifikovat, ať toho nechá. Všichni se ná nás dívají. Ta ostuda …” a uvědomovat si při tom, že to nejsou moje myšlenky, ale jen věty někoho jiného, které mi v dětství utkvěly v hlavě, teď vyplouvají na povrch, a čelit při tom tomu vnitřnímu tlaku na nějaké rychlé řešení.
Procedil jsem v tom přes zuby “Gábi už dost!”. Ani nevím, odkud to vyšlo. Sledoval jsem při tom ten docela očekávaný nulový efekt.
Nakonec jsem to nějakým zázrakem celé ustál. Podařilo se mi v tom všem naskládat věci do košíku a zaplatit. Ani nevím jak.
Hned za pokladnou jsme si rozdělili nananuky, já hodil Gábi za krk a ta rozdávala úsměvy na všechny strany. Ten obrat byl skoro instantní. Tady a teď najednou neexistoval žádný problém. A tak jsme společně odkráčeli středem, a nechali to celé za sebou.