Zúčastnili jsme se nedávno oslavy u rodinných přátel. Bylo tam spoustu dospělých, a kromě našeho Ríše(6) a Gábinky(3) ještě asi dvouletá holčička – Jituška – z mého pohledu úžasná holčička, z pohledu rodiny Jitušky mi připadá, že je spíše za živel, který je třeba zvládat a krotit.
Děti se asi po hodině začaly viditelně nudit, takže začaly hledat nějakou zábavu. Úplně jsem si vzpomněl, jak jsem to měl sám jako malej kluk na rodinných oslavách podobně. Dospěláci zasedli vždy společně u stolu, a nám, dětem, se nikdo moc nevěnoval – tak jsme začali vymýšlet zábavu (z pohledu dospěláků “lotroviny”).
A podobně to dopadlo i tady. Ríša objevil v obýváku hifi soustavu, a během chvilky ji měl zapnutou. Už nevím kdo ji šel zase vypnout. Párkrát se to opakovalo – a najednou z toho byla úžasná hra. Připojily se i obě holky. Když jsem se k tomu namotal já s “Popiš a pozvi” (popsání situace, a pozvání Ríše k jejímu řešení), tak už bylo nejspíš pozdě (a předat mu zodpovědnost za výsledek mě v ten moment nenapadlo). Děti už byly v rauši, a s úsměvem moji snahu se dohodnout ignorovaly. Úplně z toho koukala mocenská hra. Dospěláci chtěli klid, a děti věděly, jak ho narušit tak, aby se něco dělo, a s radostí tak činily.
Cítil jsem v okolí tak trošku bezmoc – jakoby nikdo nevěděl, co si v té situaci může (za mé přítomnosti) dovolit – možná jen můj pocit. Klasické výchovné věty místních: “To nemůžeš…”, “To se nedělá …” vyznívaly naprázdno.
Napadlo mě se do té hry zapojit, a přesměrovat ji, což myslím docela zafungovalo. Lehl jsem si na zem, a pronesl “Doufám, že tady nejsou žádný klíšťata” – což je pro Rišu s Gábinkou jasný signál k tomu na mě naskákat a “přisát se” na mě – přičemž já volám “Pomooooc, klíšťata, zachraňte měeeeeee” – což zpravidla uvádí děti v záchvaty smíchu. Jituška se automaticky přidala, přestože jsme se viděli poprvé, takže mě zavalili všichni tři, a byla z toho prima zábava. Babička Jitušky z toho byla evidentně nesvá, a pokoušela se Jitušku oddělit. Když jsem pronesl, že je všechno v pohodě, že si hrajeme, tak jsme pak už měli volný prostor ke hře. Přemýšlel jsem pak, jestli mě babička Jitušky opravdu nechtěla jít zachránit 
Na pozadí jsem slyšel od žen věty typu “hračky – plačky”. Mužská část nás naopak pobaveně fotila na mobily.
Občas mě některé dítě opravdu začalo před těmi ostatními zachraňovat se slovy “Já tě zachráním” 
Hra se trošku vyostřila, když na mě děti udělaly “sendvič” – kde se Gábinka dostala doprostřed, a jak se asi nemohla dostat ven, a možná byla přiskřípnutá, tak začala plakat. Tak jsem se vysoukal ven, a jen jsem jí potvrdil, jak se asi bála, že se nedostane ven, a že ji to asi i bolelo – pár vteřin si pobrečela v náručí, a bylo to pryč. Myslím, že k těmto hrám to tak nějak patří  Od babiček jsem z dálky slyšel jen něco ve smyslu “No jo my jsme to říkaly” nebo “Jo jo, to je ta naše zkušenost …”.
Ani nevím jak se do toho namotala babička Jitušky:
Babička: “Jituško, to je teda ale škaredý, cos udělala, a honem se pojď Gábince omluvit, a udělat jí malá”.
Jituška vůbec nechápala. Neudržel jsem se, a vstoupil do toho: “Gábinka je ale v pohodě, viď Gábi, a vlastně ani moc nevím, za co by se Jituška Gábince měla omlouvat.”
Babička Jitušky: “Jituška se musí omluvit, protože musí vědět, že tohle si nemůže dovolovat.”
Já: “A myslíš (tykáme si), že takhle vynucená omluva v Jitušce vzbudí příště chuť se sama omluvit?”
Následovalo : “No to možná ne, ale je to slušnost. Musí vědět, že když něco takového udělá, tak se musí omluvit”.
Já: “Vidím to teda jinak. A mám doma zkušenost, že i když se děti třeba zmasakrují, stejně nestojí o to, abych se jim do toho motal – sám jsem se jich doma ptal, a i Gábinka mi to potvrdila, že si to chtějí vyřešit s Ríšou sami. Ani sám často nevím, jak bych je spravedlivě rozsoudil.”
Babička: “No jo, ale svět není spravedlivej, víš?”
Já: “Tak teď nerozumím, co z toho vyplývá”
Na to už nebyla odpověď. Touhle otázkou ta výměna skončila, a dál jsme se bavili už v klidu na jiné téma.
Pak jsme ještě chvíli s dětmi hráli na závoru – kdy já zvednu nohy, a řeknu dětem, ať pod ty nohy v žádném případě nelezou, jinak na ně spadne závora – což je automatickým signálem k tomu, aby děti vytvořily frontu, a podlézají pod závorou, která na ně padá, a děti se u toho mohou dorvat smíchy.
Hifi soustavy už si nikdo ani nevšiml. Jituška se omlouvat nemusela, a já byl rád, že jsem nevyměkl při generačním střetu, udržel pevnou půdu pod nohama, a zvládl to relativně “nekonfliktně” – teda aspoň z mého pohledu, ustát.
Pak jsme se s dětmi v klidu domluvili na odjezdu domů, se všemi se rozloučili a spokojeně odjeli.
Možná teď pro ně budeme ještě za větší “exoty”. Ale my vlastně jsme přece “exoti”, no ne? A moc nás to baví