Tý jo, to byl den. Ležím vycucnutej v posteli po návratu z výletu a jsem rád, že jsem rád. Moc toho kolem sebe nevnímám. Na pozadí slyším, že Ríša(6) s Gábinkou(3) řádí v kuchyni. Pouštím to. Není síla. Oni už se nějak srovnají.
Do toho slyším zvuk pastelek padajících na zem. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá …. pořád to nekončí. Nakonec přece jen vstávám a jdu se podívat, co se děje.
Přicházím do kuchyně a vidím Gábinku vylezlou na kuchyňské lince, jak vytahuje z košíku pastelky, a háže je na zem. I přes tu únavu to kupodivu celkem dávám, a jdu se jí zeptat proč to dělá.
Já: “Gábi, proč vlastně hážeš ty pastelky na zem?”
Gábi: “Já si s něma chcu jít kreslit”
Já: “Aha, když je ale budeš takhle házet z výšky na zem, tak se jim některým vylámou tuhy, a nepůjde s něma kreslit. Budeme je pak muset znovu ořezávat”
Gábi: “Tak já už to nebudu dělat”
Pomáhám Gábince dolů, a jdeme se společně podívat na výsledek Gábinčina snažení.
Na zemi leží asi dvacet pasatelek, a tři ulomené tuhy.
Já: “Vidíš, Gábi, tohle jsem právě myslel. Jak ta pastelka spadne z výšky takhle na špičku, tak ta tuha se takhle ulomí”
Gábinka na to smutně hledí a pomáhá mi pastelky sbírat a dávat na stůl.
Až jsou všechny pastelky na stole, tak si na chvíli sedám ke stolu, a Gábinka někam odbíhá.
Za chvíli se vrací s neobvyklým pohledem v očích.
Gábinka: “Tati, já se Ti omlouvám. Promiň”