Před rokem jsem zakládal tento blog, a ty první narozeniny mě vedou k zamyšlení.
Blog jsem pojmenoval Táta Parťák – jakožto cílovou metu, na kterou bych se jednou chtěl pro svoje děti dostat.
Možná jsem ho ale měl spíš pojmenovat Obyčejný táta, protože to mi teď dává větší smysl. Přejmenovávat už ho ale nebudu. Snad mi tu škatulku odpustíte.
Necítím se být o nic lepším tátou ani člověkem než kdokoliv jiný. Ani se nechci s ostatními srovnávat. Nemám pro to ani žádná měřítka.
Jsem člověk z masa a kostí, jako vy všichni ostatní. Někdy mám pocit, že se mi něco povedlo, a jindy bych si nejradši nafackoval a zahrabal se dva metry pod zem.
Dělám chyby, jako jiní, i když o nich tolik nepíšu, a zkouším si z nich vždy něco odnést do budoucna.
Moje děti vidí, že i mně někdy rupnou nervy, říkám věci, které říkat nechci, za které se pak dětem omlouvám. Sami se pak snad díky tomu nemusí cítit nepatřičně, když se totéž stane jim. Nejsem “dokonalý táta”, vím to o sobě, a před dětmi to připouštím. Snad tím svým dětem pomůžu přežít v nedokonalém světě, a umožním jim snáz přijmout sebe sama bez výčitek, když nebudou zrovna naplňovat svoje představy dokonalosti.
Zkouším některé věci s dětmi dělat jinak, než dělali mí rodiče a prarodiče, i když z větší části to bude nejspíš pořád hodně podobné. Přinejmenším v tom, že je to vše s láskou a těmi nejlepšími úmysly, a tak nejlépe, jak sám dovedu.
Netvrdím, že to moje je lepší, ani že to je za všech okolností “parťácké”. Často tomu tak možná není. Ten pojem nemá žádnou obecnou definici. Pro jedny bude to moje “volná výchova” a jiným zase jejich vlastní představu “parťáctví” nikdy nenaplním. A není to ani cílem.
Netvrdím, že svým přístupem jsem v souladu s nějakou konkrétní knihou, kurzem nebo výchovným směrem. Nejsem, a ani není mým záměrem, abych byl.
Možná to máme s dětmi nastaveno celý úplně blbě, a třeba z nich díky mě vyrostou “rozmazlení spratci bez respektu k okolí”, jak tu občas čtu v diskuzi.
Sám věřím, že tomu tak nebude. Ale po pravdě – nevím, jaký bude mít moje rodičovství na děti ve výsledku dopad, a obdivuju ty, kteří to předem a bezpečně vědí, ať už u mě nebo u sebe samých.
Jak já, tak i děti, se dál nějak měníme a posouváme, a sám nevím, kde budeme za rok, natož za deset.
Ať už k vlastním dětem sami přistupujete jakkoliv, věřím, že směr máme podobný – přivést do dospělosti spokojené a sebevědomé jedince, připravené na samostatný život.
Všem vám přeju s dětmi na té cestě jen ty nejhezčí chvíle, a ať vám dělají radost. Aspoň tolik, jako mně.