Jedna z mála věcí, kdy ztrácím kontrolu. Pozdní odjezdy s dětmi. Nevím co mi ten neklid způsobuje. Že by nějaký vlastní program z dětství? Je fakt, že sám jsem pravidelně jako dítě dobíhal autobus, a občas nás vezla babička do školy, protože jsme zaspali, a to byly většinou stresy. A teď to prožívám podobně. Když už vím, že nestíháme s dětmi ráno školku (což je spíš výjimečně), tak cítím vnitřní neklid, a vím, že přinejmenším Gábinka to ze mě cítí, a potom jakoby to často zdržovala o to víc. Dnes se ale stalo něco jinak. Už jsem seděl před odjezdem v autě a čekal jen, až se Gábinka připoutá do autosedačky. Trvá na tom, že se bude poutat sama, a jakákoliv nevyžádaná pomoc většinou znamená několikaminutový odklad odjezdu, tak se snažím raději nepomáhat.
To její poutání trvalo dnes déle než obvykle, a já při tom opakovaně počítal vnitřně do desíti, abych do toho nevstoupil, a tím to ještě nezhoršil. Měli jsme zpoždění, ale nijak jsem to nekomentoval. Jen jsem seděl a čekal a vnímal, jak se ten papiňák přes veškerou snahu tlakuje.
 
A do toho najednou Gábinka pronesla: “Tati, já vím, že spěcháš. Mně to ale nejde provlíct. Pomůžeš mi s tím, prosím?”
 
Tím mě totálně odzbrojila. Nejvíc mě asi dostala tím vcítěním. “Tati, já vím, že spěcháš …”. Působilo to tak empaticky, klidně, vyspěle, a já cítil, že jsme se právě zase posunuli s Gábi o kousek dál. Tím, jakoby to napětí najednou celé opadlo, a my pak měli pohodový zbytek dne.
Krásný den všem.