Vážený pane Hermane, objevil jsem Váš článek MÁMA NENÍ SLUŽKA. MÁMA JE DÁMA přiložený níže, který se na sociálních sítích těší úctyhodné podpoře. Rozhodl jsem se, že na Váš text budu reagovat.

Ve spoustě věcí s Vámi souhlasím, s něčím ale vyloženě nesouhlasím. Vadí mi hodně ta odsuzující forma, kterou svoje názory prezentujete. Uvědomuji si, že je to můj problém. Přesto to zkusím níže popsat blíž, včetně závěrů, které mi z toho vychází, a nabídnout to tím k zamyšlení a diskuzi.

Z toho, že máma jednomu klukovi zrovna pomohla nést skateboard vyvozujete, že to tak dělá stále, což pak zobecníte a onálepkujete jako dělání služky resp. jako výchovu nesamostatných blbečků. Co když to tak ale není? Co když ona se v tom jako služka vůbec necítí? A co když rytíře zrovna vychovávat vůbec nechce? Co když mu chce zrovna jen pomoct a on zase pomůže doma jí s něčím jiným? Jak víte, jak to mají mimo tuhle jedinou situaci, které jste byl zrovna svědkem? A co když jsou takhle navíc všichni spokojení?

Slyšel jsem takovou jednu větu, která mi dává velký smysl:

Na dětech nám nejvíce vadí, když dělají něco, co jsme my jako děti dělat nesměli, nebo když nechtějí dělat něco, co jsme my, jako děti dělat museli.

Vadí Vám, že ten kluk si ten skejt nenese sám, a máma mu s tím pomáhá? Co Vám na tom tolik vadí? A teď nemyslím toho kluka, ani tu mámu, ale Vás.  Co v tom cítí ten malý Mareček ve Vás? Nutili ho rodiče nosit si svoje věci samotného? Pomáhali mu? Jak mu bylo, když mu nechtěli pomoct? Dokážete to ještě v sobě dohledat jak Vám tenkrát bylo, a jaký vliv to má nyní?

Máte nějakou svoji představu, jak by to rodiče měli mít s dětmi. Pokud to pak někdo má jinak, než si sám představujete, tak to celé onálepkujete jako úchylku a posluhování, děti jako novodobé šlechtice, barony a závěrem dokonce jako blbečky. A já se ptám z jakého titulu tímto způsobem hodnotíte a odsuzujete ostatní lidi? Cítíte se být lepším člověkem? Odkud tohle všechno pramení? Upřímně rád bych tomu rozuměl. Prezentujete se někdy jako psycholog. Já bych od psychologa čekal, že vysvětlí možné následky daného počínání bez hodnocení, nálepkování a odsuzování. Takhle to na mě ze všeho nejvíc působí jako moralizování od pedagoga (jímž defakto jste). Podobným způsobem někteří pedagogové přistupovali dříve i ke mně, a vězte, že já se v tom rozhodně necítil být respektován, což nadále trvá.

Někdy po nás děti chtějí pomoc s věcmi, které už dávno umí. Ne proto, že by to snad samy nezvládly, ale proto, že se při tom cítí milovány. Pokud to mně samotnému v ten moment nevadí, a rád třeba pomůžu (s tím, že to tak nedělám při každé příležitosti), potom se ptám, kdo je v tom držitelem problému? Já ne, jsem s tím v pohodě. Dítě taky ne. Vychází mi, že držitelem problému je ten, komu to vadí. Jste to Vy – tedy ten, který to nedává, jak sám připouštíte. Tento svůj problém ale přenášíte na ostatní, odsuzujete je, chcete po nich, aby k dětem přistupovali za všech okolností tak, jak sám považujete za jediné správné, aby se svět kolem Vás změnil, abyste to pak zase “dával”. Nebylo by ale snazší místo měnění lidí kolem sebe změnit sám sebe, svůj pohled na realitu? Znáte pygmalionský a golemův efekt? Lidé mají tendenci nám naplňovat to, jak se na ně díváme, a to jak je (třeba i vnitřně) nálepkujeme. Několikrát to bylo i experimentálně dokázáno. Pokud se tedy budete dál na muže a ženy, kteří nenaplňují Vaše očekávání, dívat jako na choboty a služky, je dost možné, že se jimi budou pro Vás o to víc stávat.

Ano, souhlasím, že cílem výchovy je samostatnost, ale nechal bych na všech rodičích, aby podle svých vlastních hranic a svého vyhodnocení zralosti svých vlastních dětí rozhodli o tom, kdy a jak dětem tuhle zodpovědnost předávat. Třeba se při tom v průběhu sami i spálí a poučí z vlastních chyb. Od Vás bych čekal, že případně citlivě poukážete na možné důsledky táhnutí zodpovědnosti za děti, případně, možné jiné přístupy, které by mohly pomoci se vyhnout negativním důsledkům takového konání – a to vše bez odsuzování a nálepkování, které podle mého lidi spíše rozděluje, a štve proti sobě. Svět není černobílý, a tyhle škatulky vytváří přirozené bariéry. Toho chcete dosáhnout? Já věřím, že nám všem jde o totéž (spokojené a samostatné děti), že jsme všichni na jedné lodi. Proč tu loď tímto způsobem explicitně rozdělovat na dobré rodiče a rodiče choboty? Viděl jste následující video o škatulkování, sám si ho občas pouštím, abych se tomu co nejvíce vyhýbal.

My jsme v tom ale z velké části sami vyrostli, že ano? V tom nastavení společnosti, která hodnotí, nálepkuje, odsuzuje, a rodičů, kteří autoritativně (v té nejlepší víře) rozhodovali za nás o tom, co je pro nás dobré, a co bychom měli dělat, abychom byli šťastní. Rodiče při tom obvykle vychází z přesvědčení, že mohou děti bez jejich svolení libovolně formovat směrem, který sami považují za nejvhodnější. Pokud to dělali naši rodiče nám – tak jsme to přijali jako normu, a tím vytvořili živnou půdu pro všechny budoucí formy ať už přijímání útlaku od autorit tak i páchání útlaku námi samotnými jakožto budoucími autoritami. Tento přístup bývá někdy označován jako Adultismus.  Slyšel jste někdy ten termín? Mně se nejvíc líbí, jak ho popisuje následující článek. I přes uvědomění toho všeho, se do Adultismu někdy podvědomě propadám zpět. Občas si ho čtu pro připomenutí znovu.

Já se s Vaším pohledem na děti neztotožňuji, tedy určitě ne v takto zobecněné podobě. Líbí se mi pohled profesora a vývojového psychologa Petera Graye, který věnoval studiu učení dětí většinu svého života, a který ve své knize Svoboda Učení poukazuje na to, že se děti učí především nápodobou, a začleňováním chování a činností dospělých do svých vlastních her – ostatně podobně jako všichni ostatní savci. Pokud tedy dětem pomáhám, vlastním vzorem je učím pomáhat. A ano, pokud budu vše dělat za ně, potom je učím, že je OK, když budou dělat vše za někoho jiného. Případně že je OK nechat totéž dělat svého partnera – což je možná právě to, co jste chtěl sám říct. Mně by se to samotnému takto nastavené s dětmi nelíbilo. Co když to ale těm lidem, které odsuzujete, vyhovuje? Budeme je za to nálepkovat a odsuzovat jen proto, že to dělají jinak, než to máme my? Budu-li nálepkovat a odsuzovat děti (a nejen děti) tak, jako Vy, neučím je tím současně svým vzorem rovněž nálepkovat, hodnotit a odsuzovat?

Váš text apeluje právě na paradigma adultismu v nás všech, na formování dětí (a místy i dokonce rodičů) z pozice autority. Některým rodičům, kteří podobným odsuzováním od autorit sami prošli jako děti (ať už od rodičů nebo učitelů) to nejspíš (dle reakcí) nepřipadá vůbec divné takto číst, protože to sami přijali vzorem jako normu. Sám beru jako velkou výzvu to takhle nedělat. 

Píšete:

Takže hošani (tím myslím všechny chlapy od tří do sedmdesáti): přestaňte se chovat jako nesamostatní choboti a nenechávejte si sloužit. Je to fakt trapné.

cítím z toho takový ten učitelsky autoritářský a hodnotící podtón, navíc do značné míry zesměšňující. Tedy přesně ten přístup, který mi jako dítěti od vynucených autorit tolik vadil, a který mě i nyní stále spíš vede k tomu, udělat přesný opak toho, na co autor apeluje. Uvědomuji si ale, že to myslíte dobře.

Píšete:

Jeden z největších úkolů ženy je přece rodinu naučit, co si k ní mohou dovolit a co už ne.

Vůbec bych si, tak jako Vy, netroufl říct, co je jedním z největších úkolů ženy. Tím spíš, že nejsem žena. Nemyslím si ani, že by něco takového obecně existovalo, protože ne všechny ženy jsou stejné, a nedává mi vůbec smysl tímto způsobem někoho úkolovat. Tím nechci tvrdit, že to co popisujete nemůže být prospěšné. Jen mi vadí to zobecnění a ta forma – tedy to, jak tento svůj názor (ano, je to Váš názor) prezentujete jako nezpochybnitelnou pravdu. O jaký zdroj se v tomto svém přesvědčení opíráte?

Postavení a hájení vlastních hranic vnímám jako relativně užitečnou dovednost nejen pro mámy, ale pro každého člověka. Dokážu si představit, že ostatním (a nejen dětem) může pomoci, když budou znát moje hranice, čímž vlastním vzorem vedu děti k témuž, znát a hájit si svoje hranice. Dokážu si představit, že děti se snáz naučí nést zodpovědnost, když jim ji předám, než když ji potáhnu věčně za ně. Všem bych to takhle doporučil, ale určitě nebudu odsuzovat, nálepkovat ani úkolovat rodiče, kteří to mají jinak. Ponesou přirozené následky svých rozhodnutí, a pokud ty následky budou negativní, dá se z toho vždy určitě vytěžit i něco pozitivního. Ostatně podobně, jako jsem já vytěžil spoustu pozitivního ze spousty negací ve svém vlastním dětství i ze svých vlastních selhání.

Dále docházíte v článku (a v mnoha jiných svých článcích) k závěru, že:

Mozek je šťastný, jenom když se snaží a usiluje!

Já s tímto vaším názorem nesouhlasím. Tedy určitě ne takto kategoricky s tím zobecňujícím “jenom“. Za některých okolností tento závěr dokonce vidím jako do života vyloženě škodlivý vzorec. Vysvětlím níže.

Vězte, že přestože někdy o něco usiluji, a jsem z toho někdy i šťastný, můj mozek dokáže být šťastný, i když se o nic nesnaží a o nic neusiluje. Jen z prostého užívání si přítomnosti, bez dalšího očekávání, snažení a usilování. Tenhle vzorec potřeby neustálého snažení se a usilování beru jako jeden z důvodů, proč někteří lidé nedokáží ostatní (a dokonce ani sami sebe) přijmout takové, jací jsou, neustále se ženou k jakémusi vsugerovanému ideálu, který přirozeně nenaplňují. Ostatní je hodnotí, že nejsou dostatečně dobří, že by se měli snažit a usilovat o něco “víc”, aby mohli být sami šťastní – a pak i oni sami sebe přirozeně hodnotí a odsuzují, stejně tak, jak je tu hodnotíte a odsuzujete Vy, pane Hermane, protože tento ideál nenaplňují. Nedokáží pak přijmout ani sebe samotné, nemají se za to rádi, a ve výsledku šťastní nejsou. Třeba se zasnaží a zausilují, dosáhnou svého dílčího cíle, aby zjistili, že stále nejsou úplně šťastní. Nejsou šťastní, protože to štěstí hledají jako něco vnějšího, jako něco, čeho musí dosáhnout snažením a usilováním, a přitom mají to štěstí celou dobu sami v sobě, jen otevřít oči a uvidět ho.
Osobně mi v tomto dává mnohem větší smysl čtvrtá dohoda D.M.Ruize:

 Dělejte vše tak nejlépe, jak dovedete. Tedy ani lépe, ani hůře. Jen tak nejlépe, jak sami dovedete. Potom budete sami se sebou spokojení, a žádný vnější ani vnitřní soudce nad Vámi nebude mít žádnou moc, protože pokud vás odsoudí, budete mu moci říci: “Udělal jsem to tak nejlépe, jak jsem dovedl”.

S tímto přístupem můžeme být trvale spokojeni sami se sebou, ani když zrovna o nic neusilujeme a o nic se zrovna nesnažíme. Mít sami sebe bezpodmínečně rádi, a přijímat se takoví, jací jsme. Žijeme totiž v přítomnost, a nic jiného než přítomnost neexistuje. Tohle neustálé snažení se o něco lepšího v budoucnosti může být za situace, kdy mě zítra srazí auto, úplně k ničemu. Pak bych si mohl v posledních vteřinách svého života říct, že jsem se celý život o něco snažil a o něco usiloval, ale vlastně nikdy nežil přítomností a nikdy nebyl doopravdy šťastný. Stále jsem se snažil být někým lepším, a celý život jsem nenašel odvahu být sám sebou.

Chápu, co tím svým textem chcete sdělit, a do značné míry souhlasím. Co ale vlastním vzorem a formou toho sdělení učíte ostatní? Co až jednou budete starý a slabý, a Vaše dospělé děti Vám řeknou:

Takže táťuldo, to chození se ti zhoršilo, takže se přestaň chovat jako nesamostatnej chobot, začni se sebou něco dělat, a pořádně začni zase cvičit. To nejde, aby si tady pan baron takhle jen válel šunky. Jeden z největších úkolů chlapa je se nikdy nevzdávat. Přece sám víš, že mozek je šťastný, jen když se o něco snaží, a když o něco usiluje! Takže šup šup! A už si nenech tady posluhovat. Je to fakt trapné!

Dokázal byste pak dohledat, od koho se děti tuhle formu komunikace naučily?

Co kdybychom jen vedli děti (a nejen děti) svým vlastním vzorem, a chovali se k nim tak, jak chceme, aby se chovaly k nám (a nejen k nám). Mohlo by to takto fungovat?

Na závěr si nasypu popel na hlavu – ano, i já to někdy dělám. I já někdy škatulkuji, moralizuji a nálepkuji – možná dokonce i v tomto textu. Možná se tímto textem snažím si to více uvědomit, vypořádat se s tím i sám se sebou, abych to už dál tolik nedělal. Jdete do toho se mnou?

Přeji Vám hodně zdaru, a spoustu nových čtenářů Vaší knihy.
Táta Parťák