7Ríša(6) před pár týdny objevil, že na dveřích auta je takovej zajímavej “čudlík”, na kterej stačí za jízdy zmáčknout, a okno sjede dolů. A když pak zmáčkne znovu, okno vyjede zpátky nahoru.
Wow – super zábava! Vcelku rychle tuhle informaci předal i Gábince(3) a o zábavu na cestách bylo postaráno. Tím spíš, že tátovi se to moc nelíbí 🙂

To stažené okno samo o sobě by mi tak nevadilo, jako spíš to, že to z nějakého důvodu způsobuje při rychlostech od 40km/h turbulenci, která uvnitř vytváří dost nepříjemný zvuk.
V tomhle já prostě řídit nedokážu.

V počátku jsem to řešil tak, že jsem Ríšu poprosil, ať to okno zavře, že mi ten zvuk vadí, a nemůžu při tom řídit. Někdy jsem ta okna ovladačem na svých dveřích zavřel sám. To zpětně vnímám jako svoji asi největší chybu : “Aha, takže když to okno stáhnu, tak táta to zase zavře. Tak já to stáhnu znova, schválně, co se stane …” – stala se z toho pro děti super zábava. Pro mně už méně 🙂 Takže takhle ne. 🙂

Zkoušel jsem to i vyhnat do extrému, a při otevřených oknech zrychlit až na 90 km/h. Zkusil bych to i rychleji, ale pravidla silníčního provozu to nedovolují 😉
Ten zvuk se tím stal už naprosto nesnesitelným. Za sebou jsem ale slyšel jenom “Jóoooooo. Jupiiiiii”.
Takže takhle taky, ne 🙂

Pak jsem taky zkoušel zastavit u krajnice s tím, že takhle já řídit nemůžu, protože mě to vadí a rozptyluje, a bojím se že se vybouráme, a že dál pojedeme až ta okna budou opět zavřená. To na chvíli zafungovalo, ale stala se z toho nová hra: “Co se stane, když to okno otevřu znova? Zastaví táta zase znova?”. V této hře se děti vzájemně podporovaly.
Gábinka: “Ríšo, votevřeme, zase vokno, jo?”
Ríša se smíchem: “Tak jo, Gábi”
Takže ani takhle ne 🙂

Až po čase jsem si uvědomil, že ani v jedné z těch variant to nebyla dohoda. Vždycky jsem chtěl děti jen dotlačit k tomu, aby to bylo tak, jak chci já. To nemohlo dlouhodobě fungovat.
Rozhodl jsem se, že to s dětmi proberu v klidu (mimo auto), večer před spaním v rámci našeho “co se nám dneska líbilo/nelíbilo” rituálu.

Až přišla řada na mně, tak jsem to téma otevřel:
Já: “Mně se dneska nelíbilo, jak jste za jízdy otevírali okna. Mně ten zvuk moc vadí, a nemůžu při tom řídit.”Ríša: “Mně se to ale líbí”
Gábinka: “A mně takyyy”
Já: “Jo, chápu, že se Vám to líbí, a že je to třeba dobrá zábava, ale mně to vadí, a nemůžu v tom řídit. Jak bysme to mohli udělat, abysme byli všichni spokojení?”
Ríša: “Tak já to budu dělat jen když to auto stojí”

Wow – do háje, jakto, že mě to nenapadlo 🙂

Já: “Super, Ríšo, to by se mě moc líbilo. Že bysme se třeba domluvili, že by sis to okno před jízdou párkrát otevřel a zavřel, a pak bysme jeli, a za jízdy už bys ho neotvíral, jo?
Ríša: “Jo, tak bysme se mohli domluvit”.
Já: “Tak jo, super jsme domluvení”
Gábinka: “A nebo bysme si ho mohli otevírat až doma v garáži”
To mně dostalo asi nejvíc 
Já: “Gábi, jo, to by taky šlo. Když mi to vždycky připomeneš, tak to tak můžeme udělat. Tak jsme domluvení?”
Gábinka: “Jo, jsme domluvení”
Všichni jsme si podali ruce, a tím stvrdili naši dohodu 🙂
Následující den Ríša po cestě do školky hlasí: “Tati, já bych si chtěl otevřít a zavřít okno, až přijedeme ke školce.”
Dokud to byla pouze moje hranice a moje potřeba, nefungovalo to. Děti to nerespektovaly. Teprve, až jsme se domluvili tak, aby se to líbilo všem, tak to děti začaly respektovat.
Nakonec tedy máme funkční řešení.
Nejkrásnější na tom vidím to, že na to řešení nemusím už přicházet sám, protože na to mám dva malý a inteligentní parťáky, kteří mi s tím pomůžou