Vážený pane Andrysi. Minulý týden jsem zaznamenal váš text k domácím úkolům v dubnovém informačním bulletinu ČŠI.
Ve Vašem textu nacházím několik tvrzení, která považuji za nutné upřesnit, a to především vzhledem k Vašemu postavení náměstka ústředního školního inspektora, a míře dopadu Vašeho textu nejen na pedagogickou obec, ale i na rodiče, kteří se o téma zajímají.
Jako klíčové považuji oddělit od sebe pojmy zadávání domácích úkolů od pojmu povinnost plnění domácích úkolů, který si do toho původního pojmu někteří čtenáři (včetně pedagogických pracovníků) promítají. Sloučení těchto pojmů může vést po přečtení Vašeho textu k mylným závěrům. Z pojmu zadávání domácích úkolů nevyplývá automaticky nic o povinnosti jejich plnění. Toto jsem považoval za nutné úvodem zmínit, a mít to i nadále na paměti při čtení Vašeho textu, ve kterém mluvíte pouze o zadávání DÚ.
Píšete:
Nejprve je třeba konstatovat, že žádný právní předpis se problematikou zadávání a hodnocení domácích úkolů nezabývá, a tudíž tato problematika není právně upravena ani jednoznačně vymezena. Tento stav je ovšem pochopitelný, neboť jde primárně o otázku pedagogickou a nikoli právní. Domácí úkoly nejsou nutnou součástí vzdělávání, čili škola samozřejmě není povinna žákům domácí úkoly zadávat. Nicméně využívání domácích úkolů jako pedagogického nástroje je bezpochyby plně v souladu se školským zákonem, přičemž je jednoznačně vhodné a žádoucí, aby tuto problematiku upravoval na úrovni školy její školní řád.
Tady s Vámi naprosto souhlasím v tom, že žádný právní předpis se problematikou zadávání a hodnocení domácích úkolů nezabývá. Z tohoto předpokladu ovšem v souladu s ústavním pořádkem naší země, a to především listiny základních práv a svobod, a dále zásady legality správního řádu, vyplývá, že domácí úkoly nelze ukládat jako povinnost, což bylo od počátku předmětem mého sporu, a o čemž se už Váš text nezmiňuje. Povinnosti je možné ukládat pouze na základě zákona, jímž školní řád není.
Souhlasím s Vaším tvrzením, že využívání domácích úkolů jako pedagogického nástroje je bezpochyby plně v souladu se školským zákonem. Považuji ale za nutné explicitně zmínit, že v souladu se školským zákonem je pouze využívání DÚ ve smyslu zadávání nikoliv už však jako zadávání vymahatelné povinnosti.
Pokud tedy by se měly školní řády DÚ jakkoliv zabývat, tak především tím, že explicitně zmíní, že plnění DÚ je dobrovolným plněním žáků. Potom bych i s tímto Vaším bodem souhlasil.
Píšete:
Zde navíc platí, že žáci jsou v souladu s § 22 odst. 1 písm. c) školského zákona povinni plnit pokyny pedagogických pracovníků vydané ve shodě s právními předpisy a školním řádem. Ten je závazným dokumentem, na jehož schvalování se prostřednictvím školské rady podílí celá školní komunita, včetně zákonných zástupců nezletilých žáků, případně včetně žáků zletilých.
Z tohoto Vašeho odstavce už mohou někteří čtenáři dovozovat, že DÚ – pokud jsou zadány jako pokyn od pedagogického pracovníka, by bylo možné považovat za povinnost. Při této příležitosti považuji za nutné odkázat na směrnicí ministerstva čj. MSMT-10862/2015 s názvem Pomůcka pro ředitele škol při tvorbě školního řádu, která hned na první straně zmiňuje právní požadavky na školní řád, a to:
- Školní řád, jako vnitřní předpis školy, musí být vydán nejen v souladu s právními předpisy (tj. nesmí obsahovat ustanovení, která jsou v rozporu s právními předpisy), ale rovněž v jejich mezích (tj. nemůže svým adresátům zakotvovat takové povinnosti, které nemají oporu v právních předpisech).
- Působnost školního řádu se může zásadně vztahovat jen k činnosti školy, tj. k samotnému poskytování vzdělávání, které se odehrává zejm. při vyučování a na dalších akcích pořádaných školou (školní výlet, exkurze, lyžařský výcvik); nelze upravovat např. volný čas dětí, žáků a studentů či jiné skutečnosti, které s činností školy nebo s prostory školy nemají přímou souvislost.
Pokud se tedy budu zabývat zmíněným § 22 odst. 1 písm. c) školského zákona, potom považuji za nutné zmínit především to, že zmiňované “pokyny pedagogických pracovníků, vydané ve shodě s právními předpisy” v kontextu školského zákona znamenají přesně to, co MŠMT píše ve zmiňované směrnici, tedy že tyto pokyny musí být vydávány nejen v souladu s právními předpisy (tj. nesmí obsahovat ustanovení, která jsou v rozporu s právními předpisy), ale rovněž v jejich mezích (tj. nemohou svým adresátům zakotvovat takové povinnosti, které nemají výslovnou oporu v právních předpisech).
Dále píšete:
Cílem vzdělávání je mimo jiné také vést člověka k učení se v průběhu celého života (k tomu viz §2 odst. 2 písmeno a) školského zákona), při vědomí jeho spoluodpovědnosti za své vzdělávání (§2 odst. 1 písmeno h) školského zákona). Základní vzdělávání pak speciálně vede k tomu, aby si žák osvojil potřebné vzdělávací strategie a na jejich základě byl motivován právě k celoživotnímu učení (§ 44 školského zákona). Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání na různých místech zmiňuje záměr vést žáky k samostatnosti. A právě zadávání domácích úkolů může být jedním z nástrojů pro dosažení těchto cílů.
V tomto se s Vámi opět shoduji. Zadávání domácích úkolů opravdu může (i když nutně nemusí) být jedním z nástrojů k dosažení těchto cílů. V samotném zadávání domácích úkolů, nevidím nejmenší problém, pokud je jejich plnění dobrovolné. Z Vámi zmiňovaných paragrafů k cílům základního vzdělávání ale opět nevyplývá možnost zadávat DÚ jako povinnost.
Kdybych připustil možnost zadávání DÚ jako povinnosti pouze na základě zmiňovaných cílů základního vzdělávání, které uvádíte, potom by bylo možné stejným způsobem ukládat další povinnosti na základě jiných cílů základního vzdělávání – např.:
- Na základě vzdělávacího cíle “Učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný” – by užitím téže logiky bylo možné říct, že škola může ukládat žákům povinnost dělat doma denně 50 dřepů, a sníst týdně kilo mrkve
- Na základě vzdělávacího cíle “vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání a v prožívání životních situací; rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě” by bylo možné žáky úkolovat, aby každý den povinně říkali svým rodičům, že je milují.
Chci věřit tomu, že u těchto bodů se shodneme, že škola něco takové dělat nemůže, a že ani z pouhého výčtu vzdělávacích cílů není možné ukládat žákům vymahatelné povinnosti.
Když už jsme ale u těch vzdělávacích cílů, zaujal mě cíl “připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti”
Právě u tohoto cíle základního vzdělávání bych chtěl apelovat na větší důraz při jeho dosahování, a to především aby byli žáci seznamování s listinou základních práv a svobod, s jejich právy, a s tím, jakým způsobem mohou v této zemi státní a veřejné instituce ukládat občanům povinnosti. Potom budou žáci ta svá práva moci vědomě uplatňovat. V tomto bodu dle mého školy do jisté míry selhávají, a samy naopak vytváří negativní vzor tím, že žákům někdy jejich práva překrucováním právních předpisů a vytvářením domnělých povinností samy upírají.
Budu rád, pokud tento svůj text v souladu s právním řádem, a výše zmíněnou směrnicí Vámi nadřízeného MŠMT v nejbližší budoucnosti upřesníte tak, aby z něj bylo zřejmé, že domácí úkoly lze legálně zadávat pouze jako dobrovolné plnění.
Děkuji a přeji Vám úspěšný den,
Blogger Táta Parťák, tata.partak@gmail.com