Nesnáším neadresné žádosti a neadresné výtky.

Určitě to taky znáte:
– Je potřeba vyčistit auto.
– Je tady hrozný vzduch. Někdo by tady měl vyvětrat.
– Ta tráva by se měla zalívat častěji.
– Tohle se nedělá/neříká/nesmí

Něco po vás někdo chce, a místo toho, aby vás o to požádal, tak vypálí takovouto neadresnou (někdy i moralizující) větu s tím, že se po Vás očekává, že umíte číst myšlenky, a mělo by vám dojít, že Vy jste přece tím, kdo by měl tu činnost automaticky vykonat, nebo přinejmenším pochopit, že je to tím po vás žádáno.
Když se to pak nepodaří, tak ti, co mají tuhle techniku vyšperkovanou, pak třeba i vyčítavě dodají: “No to je hrozný, mně tady nikdo nepomůže! No asi si to budu muset udělat sám/sama”.

Rozhodl jsem se, že tohle svým dětem už předávat nechci.

Nedávno jsme seděli s dětmi u večeře a já si u toho odříhnul. Ríša se začal smát a říká mi: “Tati, to se přece nedělá”.
Taky jsem se zasmál. Chvíli jsem seděl, a pak jsem se Ríše zeptal: “Ríšo, a kdo to je ten SE?”
Ríša nechápavě: “Jakej SE?”
Já (s úsměvem): “No ten SE. Teď jsi mi říkal, že – SE to přece nedělá – a já vůbec nevím, kdo to ten SE je. Když jsem byl malej, tak si pamatuju, že mi o tom SE všichni povídali. Třeba: To SE nedělá, To SE nesmí, To SE neříká … Já ale pořád nevím, kdo to je, ten SE. Ty ho znáš?
Ríša nejspíš pochopil, že je to nějaká forma hry: “No já ho teda taky neznám”, a začal se smát.
Já: “No právě. KDO-TO-TE-DA-JE??? Já už to chci vědět!” 
To už se smála i Gábinka(3): “Tati, kdo to je ten SE?”
Já: “No já právě že vůbec nevím, Gábi. Já jsem ho nikdy neviděl. Co myslíte vy? Jak asi vypadá?”
Ríša: “Já si myslím, že to je nějakej malej zlobivej kluk”
Gábinka: “Já si myslím, že to je nějaký malý zvířátko”
… a to už jsme se smáli všichni.
Dětská představivost nezná hranic 
Já: “No já si myslím, že on ten SE nejspíš vůbec neexistuje. Že když Ti třeba někdo říká, že SE něco nedělá nebo že SE něco nesmí, tak Ti jen chce říct, že on sám nechce, abys to dělal, protože mu na tom něco vadí, jenom to takhle neumí říct, protože ho to třeba máma a táta nenaučili tak říkat. A tak místo “MNĚ se nelíbí, že to děláš” Ti řekne “To SE nedělá” nebo “To SE nesmí”. Co myslíš Ty, Ríšo?
Ríša: “No asi to tak bude. A proč je to táta s mámou nenaučili?”
Já: “Protože tu tátu s mámou to zase nenaučili jejich tátové a mámy, a pořád dokola. Já vám ale slibuju, že já už o tom SE nebudu doma vůbec mluvit. A kdybych o něm něco řekl, tak mně to Ríšo řekneš, jo?
Ríša: “Tak jo, Tati.”

Panovi SE jsme u nás sbalili kufry a poslali ho na dalekou dovolenou. Mluvíme teď s dětmi o tom, co se nám líbí, nelíbí, a proč. Jsme totiž parťáci, a bez moralizujícího pana SE je nám mnohem líp.

Přeju všem krásný den.