Včera jsme byli s Gábinkou spolu už od rána. Celé dopoledne poprchalo. K tomu byl venku i docela solidní vítr, a teplo tedy rozhodně také nebylo. Odhaduji tak 10 stupňů.
Seděli jsme spolu s Gábinkou v obýváku. Pak Gábinka na chvíli zmizela na záchod, a vrátila se bosá s mokrýma ponožkama v ruce … nepátral jsem moc, co se na tom záchodě vlastně událo 
A ani ty ponožky jsem vlastně ještě nestačil vyřešit, a bosá Gábinka mi do toho hlásí: “Tati, já si jdu hrát na pískoviště” – a sahá po klice ke dveřím na terasu.
Dlažba na terase mokrá, v těch 10 stupních nejspíš taky dost studená. Do toho ten vítr a déšť … a Gábinka si chce jít hrát ven bosky přes celou terasu (asi 15 metrů) na pískoviště.
Já: “Gábi, ale vždyť tam prší, je tam zima, a ty nemáš bundu, boty, ani ponožky …”
Gábinka odhodlaně: “Ale já tam chci!”
Já: “Gábi, ale ta zem je moc studená, je tam velká zima, a já se moc bojím, že z toho prochladneš a budeš nemocná …”
Gábinka trucovitě: “Tati, já to zvládnu”, skočila mi do řeči, ještě než jsem stačil dokončit svůj vyčerpávající popis situace 
Tím mě Gábinka dost odzbrojila.
Chvíli jsem přemýšlel: Sám bych venku bosky nevydržel “v pohodě” ani minutu. Může to Gábinka vydržet déle?
Může za tu chvilku prochladnout? Co se stane, když ji budu dál přesvědčovat, jak je to “špatnej nápad”?
Stojí za to pokoušet se teď s Gábinkou o dohodu?
Ne, tentokrát to zkusím jinak:
Já: “Tak jo, Gábi. Jestli chceš, tak běž.”
Chci pustit bosou tříletou dceru v deseti stupních ven na mokrou a studenou dlažbu do deště a větru.

Bože, co jsem to za otce? 

Připadlo mi, že jsem tím svolením Gábinku dost překvapil.
Otevírám dveře na terasu, a Gábinka vybíhá vítězoslavně bosky ven. Po pár vteřinách sleduji, jak jí zvolna tuhne úsměv 
I přesto však Gábinka hlásí: “Ještě se proběhnu v trávě”.
Já: “Tak jo, Gábi”
Gábinka udělá asi tak 5 kroků bosky v mokré trávě, pak se otáčí, a směřuje zpět za mnou do dveří.
Celé to netrvalo ani dvacet vteřin.
Já: “Gábi, Ty už nechceš být venku?”
Gábinka: “Ne, nechci”
Já: “A proč???” – Tu otázku jsem položil s úsměvem, který jsem nedokázal potlačit 
Na chvilinku se Gábinka (také s lehkým úsměvem) zamyslela. Viděl jsem na ní, jak bojuje s tím, zda uznat či neuznat, že to nebyl úplně nejšťastnější nápad.
Pak prohlásila: “No já tam půjdu ještě za chvilku” 
Zavřeli jsme pak spolu dveře, umyli nožičky v teplé vodě, dali čisté a teplé ponožky ….. a Gábinka už byla celé odpoledne doma, a o pískovišti už nepadlo ani slovo 
Z nějakého záhadného důvodu, jsem si včera na chvíli myslel, že Gábinka je neřízený a nezodpovědný sebevrah, a byl jsem připraven jí v tom za každou cenu zabránit.
Ale neudělal jsem to.
Teď vím, že Gábinka je možná drsňačka. Sebevrah ale není  Jen mě někdy možná tak trošku zkouší, jak že to vlastně ve skutečnosti s tím naším “parťáctvím” funguje.
Mám pocit, že jsme si z té včerejší epizody oba odnesli strašně moc.
Ale hlavně jsme i po včerejšku dál s Gábinkou parťáci. Možná ještě parťáčtější, než kdy dřív.