byli jsme na rodinné oslavě u babičky, kde má Gábinka spoustu vlastních hraček. Najednou se objevil její mladší bratranec, který jí chtěl vzít oblíbenou hračku – domeček pro koníky, tak se začala bránit, že je to její hračka (dostala ji nedávno k narozeninám), a že ji nechce půjčovat. Přísedící měli tendenci Gábinku přesvědčovat, jak by mu to měla půjčit, a hledali řešení, dokonce zaznívaly i různé manipulace typu jak ji nebude mít rád, když nepůjčí, a podobně. Gábinka se ale nedala, a chránila si svoji hračku. Ten vnější tlak rostl, tak jsem jen přistoupil a říkám: “Gábi, chceš mu ten domeček půjčit?”
Gábinka: “Nechci.”
Tak říkám: “Gábi, on by si ji rád půjčil, ale je to Tvoje hračka, a nemusíš ji nikomu půjčovat, jestli nechceš.”
Gábinka mě objala, a říká, že si ji schová do krabice, aby jí to nikdo nebral. Tak jsem jí tu krabici držel, zatímco to tam strkala, a pak mi řekla, ať jí to někam schovám. Tak jsem to schoval, aby to nebylo na očích a nebudilo to další vášně.
Vnímal jsem u některých nechápavé pohledy. Já se ale cítil jako Gábinčina skála, o kterou se může opřít a dál už jsem to neřešil.
Na západních pískovištích je tohle běžný přístup – vlastnictví je tam respektováno už od batolat. U nás je tomu ale stále jinak. Čím to je? Je to dědictví socialismu, kde všechno patří všem? Je to tak hluboce zakódováno, že si to neseme s sebou dál?
Proč tohle děláme dětem, když u dospělých už to tak většinou nevnímáme? Nějaká teta by se asi divila, kdybych ji nutil, ať půjčí svoji novou kabelku kámošce – a kdyby nechtěla, tak bych pak dodal, že je teda pěkně hnusná, když se nechce podělit, a kámoška bude z toho určitě smutná, a možná ji ani nebude mít za to pak ráda. Leckdo by u toho asi zakroutil hlavou.
Případně bych mohl přijít i s vlastním řešením, ať jí tu kabelku půjčí, že kámoška jí za to půjčí zase svoje nový kozačky. Připadá Vám to přitažený za vlasy? Proč tohle ale někdy děláme dětem? Proč si myslíme, že to mají jinak?
Ať si myslí kdo chce co chce – třeba že je Gábinka lakomá, a že z ní vyroste sobeckej a rozmazlenej spratek. Já si to nemyslím.
Sám se o věci s dětmi dělím – vím, že se učí víc nápodobou než výchovou. Vím, že se i Gábinka svobodně ráda rozdělí, když sama chce. Vnější tlak na ni ale nefunguje – a jsem za to moc rád.
Je to moje svobodná holčička