Odjezdy od babičky s dědou ladíme už delší dobu. To, co s dětmi doma většinou funguje bez větších problémů, na návštěvě u našich občas drhne. Snažíme se s dětmi o dohody (nedávat žádné rozkazy ani instrukce), ale třeba děda se k tomu staví trochu rezervovaně. Říká, že je fajn, že se s Gábinkou(3) na něčem domluvíme, ale že až dojde na samotné plnění dohody, Gábinka to stejně nedodrží (někdy se tak i opravdu stane, ale sleduju, že se to postupně zlepšuje).

Blížila se sedmá hodina.
Já: “Ríšo(6), já už potřebuju jet domů, abysme doma všechno stihli. Ještě tam máme koupání a chtěl bych stihnout vám i přečíst pohádku. Co Ty Ríšo, potřebuješ ještě něco, než pojedeme? Jak to vidíš Ty?”
Ríša: “Jen se dodívám na pohádku (krteček na DVD) a můžeme jet”.
Já: “Tak jo, super, a co Ty Gábi. Potřebuješ ještě něco, než pojedeme?”
Gábinka: “No, já bych se pak chtěla podívat ještě na jednu pohádku.”
Já: “Aha, takže až tahle skončí, tak pak ještě jednu, a pak bysme jeli, Gábi?”
Gábinka: “Jo”
První pohádka už v podstatě končila, takže by to znamenalo ještě dalších 10 minut.

Bleskově jsem zvážil všechna pozitiva a negativa, a dospěl k tomu, že těch 10 minut navíc za to určitě stojí 
Já: “Tak, jo, tak jsme domluvení, pak ještě jedna pohádka, a jedeme.”
Připadlo mi, že babička s dědou se na naši dohodu dívali trošku s nedůvěrou. Já ale tentokrát věřil.
Během další pohádky jsem zatím posbíral a nachystal do předsíně věci na zpáteční cestu.

Druhá pohádka skončila.
Já: “Tak, a já už si jdu nazouvat boootyyyyyy!”
Ríša: “A já taaakyyyyyyy!”
Gábinka: “A já taaakyyyyyyy!”
Přesunuli jsme se poklusem do předsíně a začali si všichni nazouvat boty.
Průběžně jsem se proaktivně obou ptal, jestli potřebují s něčím pomoct. A prý, že ne, že to zvládnou sami 
Během pár minut jsme byli obutí a oblečení, a loučili jsme se ve dveřích s babičkou a dědou.
Od konce té pohádky to celé proběhlo až nezvykle rychle.
Připadlo mi, že hlavně babička to celé pozorovala s neskrývaným údivem v očích 
Následovalo už jen dědovo tradiční rozloučení s dětmi: “Tak zdar prťavci!”.
Gábinka jen odvětila: “Dědo, Ty seš prťavec!”  a šli jsme k autu.
Byl jsem z toho trošku dojatej, a byl na nás moc hrdej, jak jsme to tentokrát zvládli.
Řikal jsem si: “Do prčic, vono to fakt funguje. Vono to půjde!!!”