Na dětech nám nejvíce vadí, když dělají něco, co jsme my, jako děti, dělat NESMĚLI nebo když nechtějí dělat něco, co jsme my, jako děti, dělat MUSELI.
Často teď o té větě přemýšlím. Myslím, že je v ní velký kus pravdy.
Uporozňuji, že následuje dlouhá úvaha 🙂
– Vadilo mi, když děti nechtěly dojídat jídlo, protože já často jídlo dojídat musel.
– Vadilo mi, když děti nechtěly půjčovat hračky, protože já často hračky půjčovat musel.
– Vadilo mi, když se děti spolu praly, protože já se se sourozencem prát nesměl.
Kdykoliv jsem teď s dětmi, a jejich činnost ve mně vyvolá nějakou emocionální reakci, je to jako cesta časem do mého dětství. Jsem v tom zase tím malým klukem, který něco NESMÍ nebo MUSÍ.
Ty moje pocity, které ta činnost dětí vyvolá, jsou ale jen o mně, a výchově, které se mi dostalo. S dětmi jako takovými to vlastně nemá nic společného. Proč se tedy za to na ně zlobit? Jinému člověku, kterému se dostalo jiné výchovy, by to třeba vůbec nevadilo, a ani by to s ním nehlo.
Pokud na základě těchto mých pocitů (vztek/strach…) vzejde i nějaká automatická reakce směrem k dětem (příkaz nebo zákaz), tak tím do nich vlastně promítnu svoje nevyřešené vnitřní problémy ze svého dětství (potažmo dětství svých rodičů …) Děti tomu pak vůbec nemusí rozumět, a dost možná pak kolem toho mohou být u nich negativní emoce, a ten vzorec tím jen předám dál na další generaci.
Některé tyto přenosy mi ale i pomáhají. Vadilo by mi, kdyby na mě děti plivaly, protože ani já nesměl na rodiče plivat, a tady bych i já projevil svoji nevoli. Mám svoje hranice (i hranice se takto z části přenášejí).
Spíš chci říct, že ty moje automatické reakce mohou někdy být tímto principem založeny na úrovni poznání a priorit mých rodičů v době mého dětství, které zase mohou být založeny na výchově, které se dostalo mým rodičům na základě úrovně poznání a priorit jejich rodičů … atd.
Pokud se mi to v ten moment, kdy ta má emoce (naštvání) z konání dětí vyskočí, podaří zastavit, prodýchat a podrobit vnitřní kritice, mohu se sám rozhodnout na základě vlastní úrovně poznání a svých vlastních priorit, jestli se s tím vzorcem, který tím z hloubi mého podvědomí vyskočil na povrch, teď už jako rodič ztotožňuji, a jestli nám pomůže s dětmi na cestě k našemu cíli, a teprve potom konat.
Můj cíl může být úplně jiný, než cíl, za kterým mířili ve výchově mí rodiče, kteří mě vychovávali v jiné době i režimu. Pokud ale měli mí předkové jiný výchovný cíl než já (třeba vychovat přizpůsobivého človíčka, co nebude moc vyčnívat z davu, a už ne tolik sebevědomého jedince, co se nebude bát stát za svým názorem třeba proti všem), potom jejich výchovné vzorce nemusí vůbec vést k cíli, který mám já. Proč je tedy automaticky přejímat? Klidně by se mi tak mohlo stát, že bych bezmyšlenkovitě a automaticky použil výchovný vzorec, který vznikl na základě úrovně poznání a priorit někdy třeba před tisíci lety, a nikdo z předků ho během předávání z generace na generaci nepodrobil vnitřnímu zkoumání.
Děti mě svojí existencí a konáním jako stroj času vracejí do mého dětství, a jako skalpelem někdy otevírají staré rány, aby se tyto mohly pročistit, dostalo se do nich světlo a čerstvý vzduch, který je konečně zahojí, abych mohl být úplný, pochopil a odpustil.
Pokud se mi to nepodaří s dětmi, pořád je tu ještě možnost na tom zamakat s vnoučaty 🙂
Rodičovství beru teď i jako formu autoterapie a sebepoznání, a moc mě to baví. Taky to tak máte?
Všem přeju hezký den.