Vařím oběd, děti si hrají v herničce a do toho slyším křik a pláč, a Gábinčino volání “Tatiii, Tatii”. Obyčejně děti nechávám si svoje spory vyřešit mezi sebou. Tady ten křik měl ale vyšší grády než obvykle, tak jsem to šel raději omrknout.

Přicházím do herničky, Gábinka vřeští, a Ríša se před ní klidí bokem.

Gábinka (naštvaně a v pláči): Tati, Ríša mě to celý zboural.
Já: Hm, ty sis tady stavěla z lega, a Ríša ti to zboural.
Gábinka: Jó, já už jsem to měla skoro hotový….
Já: Těšila ses, jak mě to ukážeš, Ríša ti to zboural, a tobě se to nelíbí.
Gábinka (o něco klidnější): jo, přesně tak! Tati řekneš mu něco?
Ríša: Ale tati, ona mi to před tím taky zbourala!
Já: Aha, ty sis tady před tím něco postavil, a Gábinka ti to zbourala jako první.
Ríša: Jo, stavěl jsem tady domeček z lega jako v Minecraftu, a Gábinka mně ho zbořila. Ona si začala.
Já: Aha, takže nejdřív zobřila Gábinka domeček tobě, a pak jsi ho zbořil ty jí, chápu to správně?
Ríša: Jo.
Já: Hm, zbouraný domečky, to by se mně taky nelíbilo.

Oba se ke mně tulí – každý z jiné strany a je chvíli ticho.

Já: Potřebujete s něčím pomoct nebo už to tady zvládnete? Já bych potřeboval dodělat ten oběd, protože už mám hlad jak vlk.

Gábinka: Tak já si jdu postavit novej domeček.
Ríša: já taky. A ne, že mně ho zase zboříš, ty Gábino!

Já: Tak já vám pak přijdu říct, až to bude hotový, jo?
Oba už staví, a ani neodpovídají, tak to odcházím v klidu dorazit.

Fascinuje mě, jak to někdy může být jednoduchý, pokud v tom nespadnu do zajetých kolejí. Dřív jsem se snažil to vždycky nějak rozsoudit, a byl při tom nejspíš často nespravedlivý, protože jsem neznal historii jejich šarvátek. Snažil jsem se jim cpát svá řešení, která stejně nefungovala, protože nebyla jejich, a tudíž o ně neměli zájem. Potřebovali většinou jen pochopení bez řešení. Uznat, jak to mají spolu zronva těžký, pohladit, a pofoukat bebíčka.

Už si nehraju na soudce, co vše rozsoudí, ani na vševěda, co má na všechno řešení. Nemám, ani nemůžu mít. A vlastně to po mně ani nikdo nechce 🙂

Dělám už jen milujícího tátu. Myslím, že to stačí