Uff. Tak už je to za námi. První vysvědčení. Snažil jsem se, aby kolem toho bylo co nejmenší haló. Ríša měl samé jedničky. Nechtěl jsem ho za to chválit ani to nějak hodnotit. Myslím, že mi to nepřísluší. Ríša ví, že budu rád, když hlavně on sám bude spokojený s výsledkem, o tom to přece je, no ne? Moje otázka při setkání po škole tedy zněla: „Riši, tak co, seš spokojenej s vysvědčením?“. Ríša se tvářil tak nějak, že je mu to vcelku ukradený, což mě potěšilo nakonec asi nejvíc. Zatím se systému ještě úplně nepodařilo mu implantovat „učení se pro známky“. Zatím se ještě pořád učí, aby se něco naučil.
Rozhodl jsem se, že ty známky nebudu nijak komentovat, jen jsem byl rád, že Ríša je v pohodě, a domluvili jsme se, že půjdeme společně do cukrárny oslavit, že jsme přežili první pololetí v systému povinné školní docházky 🙂 V cukrárně byl poslední volný stůl. Já si bezmyšlenkovitě sedl s naivním očekáváním, že si děti přisednou každé po mé jedné straně, což se ukázalo býti očekáváním mylným. Gábi si sedla po mé pravici, a přesně totéž místo si nárokoval i Ríša. Problém byl na světě, protože dohoda dětí nebyla z nějakého důvodu možná. Oba tvrdošijně trvali na svém a Ríša už z toho byl viditelně rozmrzelý. A v tom to přišlo. Od vedlejšího stolu se ozvala starší paní:
„Tatínku, dáš mi toho kluka“?
Tohle jsem doposud znal jen z doslechu. To jak, se starší generace pokouší „pomáhat“ rodičům „zlobivých“ dětí zastrašováním, že si je vezmou s sebou.
Byl jsem z toho tak překvapen, že jsem se nezmohl na lepší odpověď než: „Nedám“ 🙂
Paní pokračovala: „No on se tak mračí … aby z toho nezalezlo sluníčko za mrak“. Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet.
Poděkoval jsem paní s tím, že chápu, že to myslí dobře, ale že my tyhle „hry“ nehrajeme, čímž její nevyžádaná výchovná intervence skončila 🙂
Mně bylo vcelku jedno, kde sedím, tak jsem navrhl, že si přesednu o místo doleva. Gábi si přisedla ke mně, a Ríša měl svoje vytoužené místo u okna volné.
Oslava mohla začít 🙂