Dnes jsme zažili docela nepříjmenou situaci ve školce. Ríša si v šatně před odchodem odříhl (už jsme tam byli sami), a paní učitelka, která to zaslechla, přichvátala z chodby a hned se ho přede mnou snažila umravňovat a vynucovat si, aby řekl „pardon“ – což se mu pak už ale tím spíš nechtělo – a vůbec se mu nedivím. Dokonce od paní učitelky zaznělo i: „Pak si o nás řeknou ve škole, že jsme ho tady ve školce nenaučili slušnému chování.“ – jako by to byla je jich zodpovědnost. A pak mě začala přesvědčovat, že bych s tím měl něco dělat. Paní učitelce jsem jen řekl, že mi to nevadí, že je to Ríšova věc, a že to máme s Ríšou jinak, že ho do omluv nenutím, protože si myslím, že ty vynucené omluvy moc nefungují, že mi v dětství omluvy vynucováním dospělí znechutili, a že věřím, že když se budu omlouvat sám – což dělám, tak to Ríša okouká – což už se vlastně i děje. Nakonec jsme se s paní učitelkou shodli, že se na tom neshodneme, rozloučili se, a s Ríšou odešli.

Venku mi Ríša hned hlásí: „Tati, mně se to nelíbilo“
Já: „Co Riši?“
Ríša: „Jak mi ta paní učitelka říkala, že musím říct pardon“
Já: „Já vím, Riši. Mně taky ne. A tobě už se to pak nechtělo říct, jak Tě paní učitelka nutila, že?“
Ríša: „Jo.“
Já: „Já vím, Riši. Já jsem to ale taky tak dělával, jak ta paní učitelka. Nutil jsem tě říkat prosím, a děkuji, a zdravit, a další věci …. pamatuješ?“
Ríša: „Jo, tati, to bylo ještě před tím plánem.“
Já: „Jakým plánem?“
Ríša: „No tím mým raním plánem, jak jsme ho dělali“

Uffffffff. Touhle větou mě Ríša rozsekal na kousky a vehnal slzy do očí.
Ríša si to pamatuje! 
Ty časy, kdy jsem takto moralizoval, a pak ten den, když jsem předstoupil před děti s tím, že bych to chtěl všechno od teď zkoušet jinak, domlouvat se s nimi, a že s tím od nich potřebuju pomoc, a jak jsme začali spolu s Ríšou ještě ten den vymýšlet ranní obrázkový plán. Vidím to, jako dnes. A Ríša si to po roce pořád ještě pamatuje, že ten plán byl milníkem, a že od té doby se začaly doma věci postupně měnit.

Všem přeju krásný den.