Takhle jsme se s dětmi dlouho nenasmáli. Ríša se teda z nějakého důvodu smál mnohem víc, než Gábinka 🙂
Během chvilky tu říkanku oba uměli nazpaměť.
V písance jsme objevili domácí úkol na procvičení psaní psacího g. Ríša prohlásil, že už to umí, a že to dělat nebude. Mrknul jsem ze zvědavosti na předchozí stránku, která už byla popsaná psacím g. Přesvědčovat nebo dokonce nutit ho k tomu, aby popsal další stránku s „g“ mi nedávalo nejmenší smysl, protože vím, že by to psal s nechutí. Ríša má v tomto mou důvěru.
Ríša se ozval, že by mi chtěl něco přečíst, že se mi to bude určitě líbit. Vzal ten slabikář, a začal mi číst pohádku o bílé karkulce, která nese tetě k narozeninám bábovku, víno a prášky na klouby. Tak se u toho smál, že to skoro ani dočíst nemohl. A pak že mi přečte ještě ty další říkanky k jednotlivým písmenům. I ty byly místy docela vtipné. Měl jsem radost z toho, že má Ríša radost, jak umí číst. Raději ale čte knížky o Minecraftu, co jsem mu koupil „pod Ježíška“ 🙂 a objevuje v nich nové crafťácké finty.

Gábinka přitom seděla vedle mě, hrála si s kalkulačkou, a průběžně mě zásobovala příklady:
Gábi: Tati, a kolik je 9-3
Já: šest
Gábi: správně. A kolik je 8-4
Já: čtyři.
Gábi: správně. Tati, ty všechno víš! A kolik je 10-69
Já: Hm, Gábi, to už je teda složitější. Ty to víš?
Gábi: nevím

Ríša začal přemýšlivě chodit po obýváku a bylo vidět na jeho obličeji (a prstech), že počítá.
Ríša: Tati, je to mínus 59? 
Já: Ríšo, jak to víš??? 😮 (záporný čísla v první třídě určitě ještě nebrali).
Ríša: No já si to pamatuju. Tys mi jednou říkal, že jedna mínus tři je mínus dva. Tak jsem si to spočítal.

Gábinka: Tati a na co je tady to tlačítko X?
Já: Gábi, to je „krát“. Víš, když máš třeba tři krát pět – to je jako když spočítáš tři ruky s pěti prsty. Tři krát pět. Chápeš? (názorně ukazuji)
Gábinka chvíli kouzlí s prstíky: patnáct?
Já: Jooooo 🙂 A dva krát šest? Kolik by to bylo?
Gábinka po chvíli: dvanáct!
Ověřujeme na kalkulačce, a fakt, že jo! 🙂
Gábinka sice ještě neměla pět roků, ale násobení pochopila intuitivně na první dobrou.

Takhle jsme tam spolu všichni tři asi půl hodiny sčítali, odčítali a násobili, a byla to super zábava. Já to pak zabalil a šel vařit, ale Ríša s Gábi pokračovali s kalkulačkou ještě několik minut sami.
Ríša sice neudělal úkol, který zadala paní učitelka, ale zato si z vlastní iniciativy a s chutí procvičil čtení a počítání, a to je z mého pohledu ve výsledku mnohem víc.

Jsem moc rád, že ho to učení pořád ještě baví, a má z toho pořád ještě stejnou radost, jako Gábinka, která zatím ještě školu neviděla.
Učení by totiž nemělo být mučení. Měla by to být především radost