Tý jo, to byl den. Ležím vycucnutej v posteli po návratu z výletu a jsem rád, že jsem rád. Moc toho kolem sebe nevnímám. Na pozadí slyším, že Ríša(6) s Gábinkou(3) řádí v kuchyni. Pouštím to. Není síla. Oni už se nějak srovnají.
Do toho slyším zvuk pastelek padajících na zem. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá …. pořád to nekončí. Nakonec přece jen vstávám a jdu se podívat, co se děje.
Přicházím do kuchyně a vidím Gábinku vylezlou na kuchyňské lince, jak vytahuje z košíku pastelky, a háže je na zem. I přes tu únavu to kupodivu celkem dávám, a jdu se jí zeptat proč to dělá.
Já: „Gábi, proč vlastně hážeš ty pastelky na zem?“
Gábi: „Já si s něma chcu jít kreslit“
Já: „Aha, když je ale budeš takhle házet z výšky na zem, tak se jim některým vylámou tuhy, a nepůjde s něma kreslit. Budeme je pak muset znovu ořezávat“
Gábi: „Tak já už to nebudu dělat“
Pomáhám Gábince dolů, a jdeme se společně podívat na výsledek Gábinčina snažení.
Na zemi leží asi dvacet pasatelek, a tři ulomené tuhy.
Já: „Vidíš, Gábi, tohle jsem právě myslel. Jak ta pastelka spadne z výšky takhle na špičku, tak ta tuha se takhle ulomí“
Gábinka na to smutně hledí a pomáhá mi pastelky sbírat a dávat na stůl.
Až jsou všechny pastelky na stole, tak si na chvíli sedám ke stolu, a Gábinka někam odbíhá.
Za chvíli se vrací s neobvyklým pohledem v očích.
Gábinka: „Tati, já se Ti omlouvám. Promiň“

Uuuuuuuuuuuufffffffffffffffffff

Nevěřícně na ni hledím. Mám pocit, jako kdyby ten moment trval věčnost.
Hleděli jsme si do očí, a já cítil tu sílu okamžiku.
Jako bych se právě rozletěl na tisíc kousků, a tál. Jen stěží hledám slova.
Rozsekala mě na cucky.
Jen jsem jí řekl, že se nezlobím, protože nevěděla, co se stane. Vrhla se mi kolem krku, a já byl totálně na měkko.
Za celé svoje dětství jsem se snad ani jednou upřímně neomluvil.
Jo, byla tam spousta omluv. Vynucených: „Tak, a teď se půjdeš pěkně omluvit a udělat malá …..“
Nikdy jsem to nevstřebal, a mám s tím vlastně tak trošku problém doposud. Nejspíš proto, že ani mě se nikdo moc upřímně neomlouval. I já byl příjemce vynucených omluv, které mě uváděly spíš do rozpaků.
Až během posledního půl roku jsem se začal omlouvat – dětem. Jo občas to fakt nedávám, a zakřičím, a vyletí ze mě i nějaká ta policajtská fráze. A pak se dětem omlouvám. A děti u toho tají.
Děti k omluvám sám nenutím. Pustil jsem to. A ono to fakt přišlo samo. První upřímná omluva. Od Gábinky. Ještě teď, po několika hodinách, to rozdýchávám.
Dost možná to byla první upřímná omluva od člověka v mém celém životě. Od mé tříleté holčičky.