Včera se mi ozvala moje máma, jestli bych jí přivezl Ríšu(6) s Gábinkou(3), že by byla ráda, kdyby tam mohli přespat. Zrovna jsem byl na cestě je vyzvednout. Tak jsem mamce jen potvrdil, že by to mohlo klapnout, ale že ještě taky záleží na tom, co na to Gábi s Ríšou. A máma na to jen, že jim to musím říct nějak diplomaticky 🙂 Jen jsem se tomu zasmál, nekomentoval, a po skončení toho hovoru přemýšlel, jak je to super, že už nemusím dětem nic říkat „diplomaticky“. Že jim to můžu říct úplně na rovinu, ať se sami rozhodnou, jestli chtějí u babičky přespat nebo ne. A když nebudou chtít, tak nemusí, a bude to v pohodě.
Tahle rodinná „diplomacie“ je něco, co si docela jasně pamatuju z dětství, a svým způsobem s tím bojuju až do dnes. Ta neschopnost říct otevřeně a přímo druhému co chci nebo nechci, aby si to náhodou nevzal nějak špatně nebo aby to nedopadlo nějak blbě (rozuměj – jinak než chci já). Úplně si pamatuju ten pocit nesvobody, když jsem býval této diplomacie svědkem nebo cílem. Pro mě je vlastně díky tomu diplomacie synonymem manipulace. Jak někomu nepřímo vnutit něco, co chci, tak, aby si toho nevšimnul, a reagoval tak, jak chci já.
Po vyzvednutí dětí jsem to přespání nakousnul už v autě – že nás babička pozvala na návštěvu, a že by byla ráda, kdyby tam u ní přespali. Gábinka byla evidentně natěšená – miluje babiččiny improvizovaný pohádky. Ríša byl ale spíš nerozhodnej. Viděl jsem na něm, že už se vidí doma, jak paří na Xboxu Minecraft, a jen řekl, že ještě neví – tak jsme se domluvili, že se dohodneme až u babičky.

Babička nás vřele přivítala a nastřelila to už v předsíni:
Babička: Tak co, budete tady dneska spinkat? Děda je v práci, tak se zavrtáme spolu zase ke mně do pelíšku a budeme si vykládat pohádky, jo?
Gábinka: „Joooo, Jupiiii“
Ríša: No já ještě nevím. Ještě nejsu úplně rozhodnutej.
Babička: Riši, já už se na to moc těším, já vám řeknu pohádku, a vy mě pak taky řeknete nějakou pohádku jo?
Gábinka: Joo, já už se taky těším, babi.
Ríša mlčí jak zařezanej.
Já: Riši, babička už se moc těší na ty pohádky, ale ty asi ještě moc nevíš, jestli tady chceš spát, že jo?
Ríša: No já se, Tati nemůžu pořád rozhodnout.
Já: Riši, a potřebuješ na to víc času, nebo co by ti pomhlo to rozhodnout?
Ríša: Já právě přemejšlím.
Já: Riši, ty už ses těšil, že pojedeme domů, a že si dostavíš ten domeček v Minecraftu, že jo?
Ríša: Joooooo
Já: jo, to chápu. To tam máš rozestavěný, a chceš si to dodělat. Babička se zase těšila, že si to tady spolu užijete. Ale Riši, jestli tady nechceš spát, tak nemusíš. Může tady zůstat jen Gábinka, a ty jestli nechceš, tak můžeš jet se mnou domů.
Ríša: Mlčí
a v tom to přišlo:
Babička: Ríši, jak chceš, já to nechám na Tobě. Tak si to zatím promysli, a já jdu nachystat nějaký jídlo. Gábi, jdeš se mnou? [ a odešly spolu ]
Skoro jsem nevěřil vlastním uším. Babička to pustila, a předala Ríšovi zodpovědnost. Jsem myslel, že to se mnou sekne.

S babičkou jsem měl jen jednou jedinkrát rozhovor ohledně výchovy – už je to skoro rok – a úplně jsem cítil jak je jí to nepříjemný. Vlastně jsem jí dával nevyžádaný rady, tak se jí zpětně vůbec nedivím. Taky by mi to bylo nepříjemný.
Od té doby jsem se na to vykašlal, a už se snažil jen soustředit na děti a jít příkladem. A ono to fakt funguje. Věci se postupně mění.
Jestli někdo řešíte doma to samý, tak to nevzdávejte. Ono to půjde.

Já: Riši, tak co s tím? Můžeme buď jet spolu domů, nebo je tady ještě možnost, že bych vás vyzvedl zítra hned brzo ráno, a mohl by sis to dostavět už hned ráno. Tak co myslíš?
Ríša: Tak jo, tati, já tady zůstanu.