„Ty jim všechno dovolíš, to není žádná výchova tohle!“
„Děti musí poslouchat a mít řád, jinak z nich vyrostou nevychovanci!“
„No jen počkej, s takovou ti přerostou brzo přes hlavu, a pak se budeš divit!“

Jako bych ty varovné věty slyšel ještě dnes.
Dnes můžu s klidem říct, že se (zatím) nenaplnily. Spíš naopak.

Od té doby uplynul už nějaký čas a udělali jsme s dětmi spousty dohod. Tím, jak čas běží, ani si tolik ty posuny neuvědomuji. Když se ale sejdeme s některými přáteli a vrstevníky dětí, tak jakoby ten rozdíl najednou svítil. Aspoň já to tak vnímám.
Nedávno jsme se sešli se známými. Byli tam i ti, kteří mi dříve říkali některé z těch varovných vět výše. A taky dva kluci – Pepík a Jirka – asi jen o rok mladší než moje děti.
Za to odpoledne dostali Pepík s Jirkou asi 200 výchovných instrukcí. Možná si říkáte, že přeháním, ale myslím to naprosto vážně. Nejspíš jich bylo ještě víc:

  • Slez dolů, spadneš!
  • Nemluv a jez!
  • Půjč mu to!
  • To nemůžeš ho takhle tahat!
  • Seď u toho jídla pořádně!
  • Nelítej tady!
  • Nesahej na to!
  • Pojď už si radši sednout!
  • Jak se říká, když něco chceš!?
  • Pojď pozdravit!
  • Nech ho!
  • Už mu to vrať!
  • Neperte se!
  • Nekopej mě, nebo tě taky kopnu!
  • Dej to sem!
  • Přihraj mu!
  • Nasaď si tu mikinu, bude Ti zima.
  • Takhle se to nedělá, to musíš takhle!
  • Ty budeš mít tu hru deset minut a pak si to vyměníte!

Tohle všechno pořád dokola, a k tomu mnohé další instrukce, které už si nepamatuji.

V průměru skoro každou minutu alespoň jedna usměrňující výchovná instrukce, příkaz, zákaz nebo nevyžádaná rada, občas proložená nějakou výhrůžkou.
Pepík už si místy zacpával uši a otevřeně říkal rodičům, že je nebude poslouchat. Vlastně se mu vůbec nedivím. I já už měl místy chuť si ty uši zacpat.
Rodiče si postěžovali, jak kluci neposlouchají, nedá se s nimi domluvit, a že kluci sami mezi sebou se neumí dohodnout (v duchu jsem si říkal, jak tedy vlastně vypadá to přerůstání dětí přes hlavu, a taky od koho se ty dohody mají děti příkladem naučit, když jim sami dávají spíš jen rozkazy a zákazy)
Během toho setkání se Pepík s Jirkou několikrát porvali o hračky, a Pepík odešel párkrát naštvaný sám za dveře, že už rodiče nebude poslouchat, přičemž utrousil několik jadrných slov na adresu rodičů.
Táta zase procedil mezi zuby, jak už ho někdy doma bolí z té výchovy pravá ruka. Tady to do sebe začalo zapadat.

Moje děti za tu dobu nedostaly ode mě snad jedinou instrukci, příkaz ani zákaz. Konfliktní situace bych spočítal s rezervou na prstech jedné ruky, a všechny vyřešily buď děti samy, nebo jsme je vyřešili společně nějakou dohodou, kterou jsme společně vymysleli, a se kterou byli všichni v pohodě. Ani jednou se nepoprali, i když doma se to, pravda, někdy stane.
Párkrát se mi podařilo zprostředkovat dohody ohledně půjčování hraček i mezi Pepíkem a Jirkou, a ono to fungovalo! Když dostali prostor říct, jak to chtějí, a nedostali to řešení příkazem formou „Tak, a teď si to budete po deseti minutách střídat“, tak se v pohodě dokázali s pomocí dohodnout, a ty dohody pak i dodržovali. A to i přes nelibost některých dospělých, kteří při tom klukům vnucovali svoji vlastní představu spravedlnosti, aniž by brali v potaz, komu hračka patří, či jak se mezi sebou kluci sami už dohodli.

Největší odpor asi budila situace, když dítě, kterému hračka patřila, se dohodlo s druhým dítětem na tom, že vlastník si s ní bude hrát 10 minut a ten druhý 8 minut, a takhle se budou střídat. Kluci s tím byli v pohodě, ale někteří dospělí tohle nedokázali vůbec pojmout. No považte sami tu nespravedlnost 

Pepík s Jirkou byli super. Po dobu, co jsme si spolu hráli nevznikl snad jediný vyhrocený konflikt, ani situace, kde by někdo někoho usměrňoval nebo radil, jak si správně hrát.
Kluci byli vděční za možnost zapojit se do rozhodování při hledání dohod. Když dostali prostor, sršely z nich nápady, jak ty situace řešit. Když se nám to pak povedlo společně vymyslet, a všichni jsme si plácli, zářili jim oči. Chápu, že to může znít až idylicky. Ale takto jsem to vnímal.

Rozhlédl jsem se, a viděl děti, které přirozeně zrcadlí přístup svých rodičů a prarodičů:
Jedny děti, které se pokoušely víc nenásilně domlouvat. A druhé, které si zase spíš rvaly hračky z rukou, křičely po sobě, a při tom bily sebe, někdy i dospělé.
Uvědomil jsem, si jak málo by stačilo, abychom to měli doma podobně – jen vytvořit podobný vzor.
Stačilo by párkrát děti proplesknout, a děti by se pak taky víc propleskávaly (možná i mě). Pak bych si možná stěžoval, jak mě z výchovy bolí pravá ruka.
Stačilo by jim párkrát vytrhnout hračky z rukou, a ony by si pak taky víc rvaly věci z rukou (možná i mně).
Stačilo by na ně křičet a nadávat jim, a pak by na sebe taky víc křičely a nadávaly si (možná i mně).

Nejsem robot, a i já vím o svých rezervách. Ne vždy se nám vše daří, a i my máme slabší chvilky, kdy rupnou nervy, zakřičíme na sebe, a pak se zase udobřujeme a omlouváme, a společně vymýšlíme, jak příště jinak.
I to má ale svoje kouzlo. Ostatně jak jinak naučit děti se omlouvat, než tím, že se jim sami omluvíme? A jak jinak naučit děti se domlouvat a hledat nenásilná řešení, než tak, že se s nimi společně domlouváme, a společně hledáme nenásilná řešení?

A co vy? Taky věříte tomu, že děti musí mít pevně stanovený řád a pevnou ruku, jinak z nich vyrostou nezvladatelní spratci? 
A co když to není úplně tak černobílé?
A co když je to nakonec přesně obráceně, tedy že větší konflikty zažijeme v budoucnu s těmi dětmi, ke kterým se sami vlastním vzorem budeme chovat „konfliktně“, a vnucovat jim silou řád?