Přesně takový dojem jsem ze sebe ještě před pár lety měl.
Když jsem byl malý kluk, tak bylo naprosto běžné, že lidé v mém okolí moralizovali, hodnotili a nálepkovali další lidi, často i ty nepřítomné, a někdy dokonce i ty, které osobně neznali.
Slýchal jsem různé nálepky – Sobec, bordelář, lenoch, nešika … A když už ne nálepky pro ty lidi, tak aspoň nálepky pro jejich vnější projevy – blbost, lež, čmáranice. Pokud to bylo na mou adresu, tak jsem tomu často sám věřil, a bylo to součástí mého vnitřního obrazu sebe sama. Mého sebevědomí.
Věřil jsem tomu, protože nebyl důvod nevěřit zkušeným dospělým.
Jen stěží jsem se takto nápodobou mohl naučit mluvit o sobě, svých pocitech a hodnotách, když to lidé v mém nejbližším okolí sami moc nedělali. A od koho bych se to pak taky mohl naučit, že?
Naučil jsem se tedy místo toho nápodobou hodnotit a nálepkovat. A nejen ostatní, ale i sebe sama.
Nemám tím ale nikomu nic za zlé. Všichni jsme zrcadla, a mluvíme tak, jak mluvili v dětství lidé v našem okolí.
 
Asi před dvěma lety jsem se vědomě rozhodl, že přetrhnu ten řetěz, a že už nebudu hodnotit a nálepkovat lidi ani jejich činnost. Nebo že se o to alespoň budu pokoušet tak nejlépe, jak dovedu. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli svým dětem.
Vůbec jsem netušil jaká to bude dřina. Ten model jsem měl tak hluboko zažraný, že to chtělo alespoň zpočátku hodně vědomé práce a přemýšlení nad tím, co to vlastně říkám a jak to říct jinak.
Když už to nedokážu říct nějakou větou o sobě, tak to zkouším aspoň faktickým popisem bez hodnocení. No, a tohle bývá někdy kámen úrazu. Nepředkládat svoje osobní hodnocení jako fakt.
Zjistil jsem, že mluvením o sobě nic nepokazím. A když už nevím, jak to říct jinak, tak zjišťuji, že je někdy lepší mlčet 🙂
 
Beru to teď už tak, že když dám někomu nálepku (třeba dítěti řeknu „seš zlobivec“), je to víc informace o mně, než o tom dítěti. Někdo jiný by mohl říct, že s tím dítětem, ani s tím co dělá, nemá nejmenší problém. Jak to tedy je? Je „zlobivec“ nebo není „zlobivec“, když se na tom dva neshodnou?
Podle mě ani jedno ani druhé. Je to především člověk. A ten „zlobivec“ je jen subjektivním hodnocením, které dává informaci o výchově a hodnotách, jaké se dostalo tomu hodnotícímu. O tom, že ten má zrovna nějaký problém, že mu něco vadí.
Když kritizuji a nálepkuji, jsem já tím, komu něco vadí. Já jsem držitelem problému. Proč si to tedy nepřipustit, a místo hodnocení dítěte, a přenášení vlastního problému na ně, rovnou neříct, že mi něco vadí, a že mám s něčím problém?
 
Zkusím pár příkladů i s „překladem“:
 
– Seš zlobivec — Vadí mi, co jsi právě udělal.
– Jsi lhář / lžeš — Nelíbí se mi, co říkáš. Já tomu nevěřím.
– Seš sobec — Mrzí mě, žes mi to nepůjčil, ale chápu Tě.
– Jsi nespolehlivý — Nemůžu se na tebe spolehnout.
– Seš bordelář — Vadí mi tady ty rozházené věci.
– Seš flink — Potřeboval bych, abys to dokončil.
– Řveš jak pavián — Tvůj křik mě ruší / Potřeboval bych tu klid.
– To je blbost — Tomu nerozumím. Rád bych věděl, jak to myslíš.
– To je nuda — Mě to nebaví
 
Cítíte v tom ten rozdíl? A co z toho byste raději slyšeli jako dítě od rodičů? Nebo třeba i jako dospělý od partnera? (Ony se ty komunikační šablony promítají přirozeně i do partnerské komunikace).
 
Stačilo začít měnit sám sebe, a netrvalo dlouho a ta změna se s naprostou přirozeností začala promítat i do mého okolí. Ne vždy se to podaří na 100%, ale nemusí to být úplně dokonalé, což? 🙂
Gábi s Ríšou teď mluví mnohem víc i o sobě a svých pocitech. Často od nich slyším svoje vlastní věty.
Když něco přesto onálepkují (čemuž vzhledem k vlivu dalších členů rodiny nelze zabránit), tak se někdy zeptám, proč si to myslí, a co jim na tom vadí.
Máme teď mezi sebou mnohem víc empatie, a mám z toho velkou radost.