Neboj, Gábi, to nebude bolet

Minulý týden jsme byli s dětmi na návštěvě u mojí babičky a dědy. A co čert nechtěl, Gábinka před domem běžela za mnou k autu, podjelo jí to na štěrku, a skončila s odřeným obličejem. Měla tu odřeninu plnou prachu, ale zvládla ten pád docela hrdinsky skoro bez pláče. U babičky jsme hledali, čím to vyčistit. Ukázalo se, že klasická lékárnička tam není k mání. Jediná desinfekce, jakou mohla babička nabídnout, byl líh. Gábinka na tu lahev hleděla s notnou dávkou nedůvěry.
Babička do toho spustila takovou tu klasiku: „Gábinko, neboj, to nebude bolet. Já jsem s tím čistila tlapičku kocourkovi, a zvládl to. Krásně se mu to zahojilo. Jestli chceš, tak ti to ukážu.“
Gábinka na ten navlhčený tampon ale koukala dál nedůvěřivě, a dost jasně dávala najevo odpor. Myslím, že už to nejspíš zažila, i když se mnou ještě ne. Vůbec nevypadala, že by věřila tomu, že to nebude bolet, a vůbec se jí nedivím. Rozhodl jsem se, že Gábince řeknu pravdu: „Gábi, tady to máš odřený. Asi to trošku bolí, viď?“
Gábinka: „Jooooooo“
Já: „Máš v tom špínu, a já Ti to teď zkusím vyčistit tady tím tamponem.“
Gábi: Neeee
Já: Bude to nejspíš chviličku šťípat, ale za chvilku to přestane, a pak se to brzo zahojí.
Gábinka: „Neeeeee, ja nechci, to bude boleeeeet!“
Já: „No chvilku to bude bolet trochu víc, ale jen chviličku. Pak to bude zas lepší. Ale když to nevyčistíme, tak to pak může třeba večer bolet ještě víc a dlouho. Co myslíš, co bude lepší?

Gábi ještě chvíli kňourala a pak: „Tak jo, vyčistíme to.“
Babička do toho chtěla Gábince ukazovat toho zhojenýho kocourka, a prokládala to ujišťováním, jak to nebude skoro vůbec bolet, čímž Gábi dostávala protichůdné zprávy, tak jsem se s babičkou domluvil, že zajde s Ríšou pro toho kocourka, a získali jsme tak klid a čas na „operaci“.

Já: Tak můžu Gábi?
Gábi: Ještě neeeee, já se bojím.
Já: Tak ještě počkáme, a až budeš připravená tak řekneš, jo?
Gábi: Jo
Gábinka mi seděla asi tak minutu na klíně a odhodlávala se, a pak najednou pronesla: „Tak jo, už“ – a zavřela oči.
Několika rychlými pohyby jsem tu ránu očistil z nejhoršího. Gábinka křičela a plakala, že to štípe a vysmekla se. Tak jsem ji jen chvíli utěšoval a potvrzoval, jak to asi muselo štípat. Evidentně to ale rychle přestalo, protože se Gábi nechala přesvědčit ještě k jednomu pokusu, kdy už se mi to podařilo rychle dočistit a zalepit. A pak už jsem jen uznával, jaký to muselo být nepřijemný a foukal a foukal 
Měl jsem velkou radost z toho, jak to Gábinka hrdinně zvládla, a byl jsem na ni moc hrdej, na tu holčičku moji malou. Snad se mi podařilo neztratit v tom její důvěru