Loni jsme zažili docela traumatizující zážitek na mikulášském představení na místním náměstí. Ještě to mám v živé paměti.
Jedná se o monstrózní venkovní pódiové představení, kde čerti i andělé jezdí pod pódiem na koních, Mikuláš ve spřežení. Hodně ohně, pyrotechniky, a taky hodně hlasitého strašení s apokaliptickou hudbou na pozadí. Součástí představení je i váha, kde se děti (zřejmě domluvené děti účinkujících) váží, a ty děti, kterým váha naváží zlobení, dávají čerti do kotle. Viděl jsem i kluka, kterýho čert naložil před sebe přes koně, a dával mu přes zadek .. Nakonec ale andělé samozřejmě všechny děti (pro změnu s andělskou hudbou) zachrání, a ony slíbí Mikulášovi, že už nebudou zlobit … no „dobře“ to dopadne, ale je to tak věrné a brutální, že se místy nefalšovaně bojí i dospělí, natož děti.
Loni jsem ještě nevěděl, do čeho jdeme, a ve výsledku jsem s vystrašenou Gábinkou za krkem skončil několik set metrů od pódia, a bylo možné se s ní vrátit, teprve až to skončilo. Ríša to s babičkou relativně zvládl, ale byl z toho pak trošku zakřiknutej. Nakonec se ale přece jen chtěli oba vyfotit s čertem, když to skončilo.
Letos jsem se rozhodl to dětem nejdřív připomenout, udělat při té příležitosti osvětu, a zjistit, jak to vidí letos.
 
Já: Za pár dnů tu zase budou ti čerti, Mikuláš a andělé, jak jsme na nich loni byli s babičkou. Chcete se tam zase jít na to podívat?
Ríša: A to jsou opravdoví čerti?
Já: Ne, Riši, nejsou. Jsou to převlečení lidi namaskovaní na čerty, anděle a Mikuláše. Žádní opravdoví čerti nejsou.
Ríša: A proč jsou to převlečení lidi?
Já: No to je takový divadlo, Riši. Lidi se převlečou za čerty a dělají tam takový představení – jezdí na koních, zapalují ohně, a taky straší děti, že si je vezmou do pekla, když budou zlobit … Jsou to ale převlečení lidi. Je to takový strašidelný, některý děti tam i dávají na váhu a do kotle, ale nakonec to divadlo dobře dopadne. Některým dětem se to líbí. Některý se tam zase bojí a pláčou.
Gábinka: A tobě se to líbí tati?
Já: Mně vůbec ne, Gábi.
Gábinka: A proč?
Já: Já nemám rád strašení dětí, a už vůbec ne, když z toho pak pláčou. Oni tam zase budou říkat, jak musíte být hodní, a poslouchat maminky a tatínky, jinak že si Vás čerti vezmou do pekla, a takový strašení dětí se mně nelíbí.
Ríša: To mně někdo taky už říkal o těch čertech.
Já: Jo, někteří rodiče nebo babičky a dědové tam děti vodí, aby je s tím pak mohli celej rok strašit, když je ty děti neposlouchají, a to se mně právě taky nelíbí. Já Vás strašit nechci, ani nechci, abyste se museli bát, když Vás s tím bude strašit někdo jinej. My se přece vždycky domluvíme i bez strašení, že jo?
Gábinka: Jo. Mně se to strašení taky nelíbí, tati.
Ríša: Mně taky ne.
Já: Zůstaneme místo toho tento rok doma nebo se na to chceete jít podívat?
Gábinka: Doma.
Ríša: Jo, zůstaneme doma.
 
Takže letos zůstáváme doma.
 
Možná se nám do budoucna podaří sehnat nějaké „čerty“, co budou spíš dělat srandičky, a Mikuláše s anděly, kteří nebudou vyžadovat básničky ani písničky, ani sliby poslušnosti. Zatím je ale nemáme.
 
Možná se dozvíme, že jsme srabi, když tam nejdeme.
Radši budu ale srab s dětmi, co jsou v pohodě, než hrdina s uplakanými a ustrašenými dětmi s naočkovanou poslušností na bázi strachu.