Karneval

před dvěma týdny jsem vyzvedával Ríšu ve školce a na nástěnce si všiml plakátu, kterej informoval, že 9.3.2017 se bude ve školce konat karneval, a aby děti přišly do školky už převlečené v maskách. Hned jsem to řekl Ríšovi, a ten se úplně rozzářil. Podívali jsme se do kalendáře, a zjistlili, že ten den vedu Ríšu do školky já. Příprava tedy bude na nás. Probrali jsme to hned s Ríšou a domluvili se, že spolu hned ten den pojedeme vybrat nějakou karnevalovou masku. Tolik se těšil. Zajeli jsme do Globusu – vím, že tam je docela výběr. Ten se nakonec zúžil na piráta a indiána. Ríša si nemohl vůbec vybrat. Dal jsem mu tolik času, kolik potřeboval. Chtěl jsem, aby to nevybíral pod tlakem, a aby byl se svým výběrem nakonec spokojenej. Trvalo to asi patnáct minut. Vybírali jsme fakt důkladně. Zvažovali jsme společně všechna pro a proti. Ríša se zajímal, co se líbí víc mě a Gábince – jako by se sám nemohl rozhodnout, a chtěl abychom to rozhodli za něho. Nakonec to ale přece jen rozhodl sám. Zvítězil indián.
Toto pondělí jsem ale na stejné nástěnce našel další vzkaz, že pro vysokou nemocnost dětí se karneval odkladá na 23.3.2017.
Já: Riši, tady čtu, že ten karneval za tři dny nebude, protože je hodně dětí nemocnejch.
Ríša: Hmmmm
Já: Ses těšil, Ríšo, že jo?
Ríša: Jooo.
Já: Hele, ale ještě tu píšou, že ten karneval bude za dva týdny, to je čtrnáct dní. Myslíš, že to do té doby vydržíš?
Ríša: Když já jsem chtěl už teď.
Já: Já vím, Riši. Ses těšil, že jo?
Ríša: Joo. Tak jo, tati. Já to vydržím.

Byl jsem na něho pyšnej, jak to dal.

Původní karneval měl být vlastně dnes. Ráno jsem vedl Ríšu do školky, převlíkáme se v šatně, a v tom do šatny vběhne chlapeček v kostmýmu tygra. Úplně svítil. Měl takovou radost, že je tygr. Možná tomu i sám věřil. Byl krásně pruhovanej, měl ocas a přes hlavu přetaženou „tygrovanou kapuci“ i s očima a zuby. Tolik radosti jsem dlouho neviděl. Maminka nesla malýho bratříčka, kterej ještě asi neuměl chodit, a tak dorazila o pár vteřin později. A v tom se současně zjevila v šatně i paní učitelka:

Paní učitelka: Aha, vy jste byli odhlášení, tak jste si to nepřečetli, že to dneska není.
Maminka: Ahaaaa. No to jsme nevěděli.
Paní učitelka: Tak to nevadí, tak si to sundá a nechá si to tady, a za čtrnáct dnů mu to zase nasadíme a je to.
Maminka: No, tak jo, to bysme mohli.

A společně začaly chlapečka vysvlékat z kostýmu.
Úplně jsem viděl to zklamání a rozčarování v jeho očích. Jako by to chtěl vykřičet, ale nomohl, byl zablokovanej. Jako by chtěl říct: „Co se to děje? Já si to nechci sundávat? Proč se mnou nikdo nemluví? Proč jste to rozhodli beze mě? Vždyť já se tolik těšil, až dětem ukážu, jakej jsem parádní tygr. Teď se mě ani nezeptáte co já na to, a rvete to ze mě dolů, a prej že to vůbec nevadí. Mně to ale vadí! Já to takhle nechci!“.

Přistoupil jsem k němu, a říkám: „Ty bys tam chtěl jít jako tygr, i když ten karneval není, že jo?“
Chlapeček: „Jooooo“
Já: Ses asi těšil, jak to těm dětem ukážeš, že jo?
Chlapeček: „Joooo“ – a začal plakat.

V tom se chytla i maminka: „No jo, to by ale vlastně mohl, nebo ne?“
Paní učitelka: No ale …. (chvíli přemýšlela) ….. No vlastně jo, to by šlo.
Maminka: Tak víš co, my ti to necháme, a můžeš se s tím ukázat dětem, a pak, až budeš chtít, tak ti to paní učitelka sundá. Jo?
Chlapeček samou radostí: Jooo, budu tygrrrrrr! Ještě ale trošku plakal.
Paní učitelka: Tak jo, já se o to postarám, a když tak mu to pak pomůžu sundat.

Potkali jsme se s chlapečkem pohledem. Viděl jsem, jak je šťastnej a vděčnej. Jen jsem na něho mrknul jedním okem a usmál se na něj. Taky se usmál. Pak už jsem se jen rozloučil s Ríšou, odvedl ho mezi děti, a pak se ještě rozloučil s paní učitelkou a tou maminkou: „Tak nashledanou, a hezkej den“.

Odcházel jsem dojatej. Připadalo mi, že se nám tam podařilo něco strašně krásnýho. Nezkazit malýmu chlapečkovi radost.
A vlastně jsem nemusel ani nikomu nic říkat. Stačilo jen podpořit toho kluka, a ono už si to našlo cestu samo.
Parťáctví je infekční. Stačí jít příkladem, a ostatní se přidají.
Jen to nevzdát, a ono to půjde